Reakce na jeden čtenářský dopis

Nerad reaguji na dopisy čtenářů, zvlášť tenkrát, když je velice pravděpodobné, že si pisatel reakci nebude ani moci přečíst. To je, obávám se, případ autora čtenářské reakce na můj článek Česká státní idea, který vyšel v LN 27. října. Dopis byl rovněž otištěn v LN a jeho pisatel neudal svůj e-mail. Protože však, jak z dopisu vyplývá, zároveň po odpovědi velice touží, rád mu vyhovím.

Chce vysvětlit „dvě prosté zásady, na nichž všechny demokratické státy stojí (Bůh – duše).“ To je lehce zjednodušená formulace, ve skutečnosti jde o toto: to, čemu říkáme demokracie, je soubor formálních (právních) pravidel, opřený v případech všech demokratických států o dvě zásady: za prvé, že všichni občané daného státu jsou si rovni ve smyslu rovnosti před zákonem. Přesto, že se mohou lišit a často liší co do majetku, fyzické krásy, IQ, slušnosti atd. A za druhé, že tou základní hodnotou, o niž jde, je jedinec, individuum, občan. Všechny „světské“ instituce jako stát, národ atp. jsou vzhledem k jedinci odvozené, mají mu sloužit. Jak kdysi napsal Karel Havlíček, obec je pro občana, a ne občané pro obec.

Tyto dvě zásady, na nichž od osmnáctého století stojí nejprve v Evropě a pak i jinde ve světě politický systém, kterému se říká liberální demokracie a který se od té doby sice hodně proměňoval, ale nezměnil ve své podstatě, si političtí myslitelé osvícenství nevycucali z prstu. Jsou to sekularizované křesťanské zásady: víra v rovnost lidí před Bohem (Bůh má všechny stejně rád a všichni mají stejnou naději na spásu) a víra nebo přesvědčení, že základní hodnotou, která byla člověku svěřena, je jeho nesmrtelná duše, o jejíž spásu musí usilovat. Smysl všech „světských“ institucí je člověku v té věci pomáhat a sloužit. Pro lidi, kteří jsou tak alergičtí na křesťanství jako většina Čechů (zároveň o něm ovšem zpravidla vůbec nic nevědí) je třeba znovu zdůraznit, že ty zásady se v liberální demokracii uplatňují v zesvětštěné podobě. Člověk nemusí být křesťan, aby s nimi souhlasil a bral je za své. Zároveň jsou té povahy, že je nelze dokázat: je třeba jim věřit. Například Hitler nebo Lenin a Stalin jim nevěřili.

Z toho plyne – což jsem ve svém článku taky napsal - že demokratický stát nepotřebuje žádnou svou vlastní specifickou ideu a vlastně ji ani mít nesmí, vystačí si s těmi dvěma, o nichž byla řeč a které jsou všem demokratickým státům společné. Ba co víc – jakmile si jeho lídři začnou nějakou takovou specifickou ideu vymýšlet, dělají to zpravidla proto, aby nějak omezili myšlenku občanské rovnosti a přednosti zájmů občana před zájmy institucí. Jednoduše řečeno, aby mohli demokracii zprasit k obrazu svému.

A konečně zásadní otázka, kterou čtenář neformuluje, ale z dopisu jednoznačně vyznívá: co tedy měli Češi dělat místo toho, co v článku kritizuji (nerovnost mezi občany různých národností, dovedená k obludnému konci v Benešových dekretech a tzv. odsunu)? Na tuto otázku nelze odpovědět, je nesmyslná z jednoho prostého důvodu. K řešení nám jednak nám chybí a vždycky budou chybět informace vyplývající z dějinného kontextu té doby, a hlavně nám chybí možnost vrátit se do minulosti a dát to tam do pořádku (tahle schopnost zůstane navždy vyhrazena jen pro sci-fi literaturu). Pozitivně se dá říci jen to, že to, co naši předkové dělali, dělat rozhodně neměli a nesměli, protože to bylo v rozporu se základními zásadami, na nichž stálo a stojí demokratické politické uspořádání. Otázka je ne, co měli dělat tenkrát, ale co z tohoto jejich lapsu plyne pro nás dnes, pro přítomnost a budoucnost. Za prvé, musíme o něm a o jeho povaze vědět, abychom se něčemu podobnému – byť v pozměněné podobě – v budoucnu vyhnuli. A za druhé, měli bychom se ptát, zda důsledky tehdejších činů sahají do přítomnosti v takové podobě, že se ještě dají zmírnit jejich následky. Podobně se ptali čeští zákonodárci po roce 1989, co se dá dělat s křivdami a zločiny komunismu. Restituční zákony se moc nepovedly, ale záměr jejich navrhovatelů byl správný: zmírnění některých křivd, protože křivdy nikdy nejde úplně napravit, jen zmírnit, a čím je časový odstup od doby, kdy se staly, větší, tím je možnost křivdu zmírnit skrovnější.

Abychom obojí mohli udělat (vyvarovat se toho, čeho je třeba se vyvarovat, a napravit to, co se ještě napravit dá) musíme přesně vědět, co bylo špatně. K čemuž mířil můj článek.

11. listopadu 2007