Možná přijde i prezident

Na tom, že pochodňový průvod Židovským městem, který plánují „mladí národní demokraté“ na výročí Křišťálové noci, je mimořádně nechutná a drzá provokace, se bez obtíží shodne 99% české populace. Navíc akci organizuje zcela marginální uskupení s nulovou společenskou přitažlivostí. Jediný způsob, jakým jsou schopni na sebe upozornit, je tento: vybrat si někoho, o němž předpokládají, že je docela bezbranný, a na něm si hojit své mindráky. Zároveň počítají s tím, že byrokratický státní aparát není dost pružný na to, aby na jejich plány briskně a energicky zareagoval (mají v tom směru už jakési zkušenosti).

Ostatně zdá se, že se nezmýlili. Problém poletuje mezi magistrátem a soudem jako horká brambora, a dokud nerozhodne úřad, hrozí nebezpečí, že policie bude moci u provokace jen asistovat.

Vzniklé situace s chutí využívá i druhá skupina, anarchisté. Jedni bojují za národ, druzí proti fašismu, ještě raději se perou, přičemž anarchisté nejen s neonacisty, ale taky a především s policií. V průběhu boje za národ a proti fašismu se možná podaří udělat z kousku pražského centra kůlničku na dříví.

Demonstrace neonacistů je věc natolik průhledná a jednoznačná, že snad kromě Benešových dekretů neexistuje téma, které by dokázalo českou politickou scénu odleva doprava tak dokonale stmelit. „Osobnosti“ veřejného života, politici, poslanci obou hlavních zastupitelských sborů cítí šanci vylepšit si popularitu a osobní preference a přijdou zahradit svými vypasenými pupky Maislovu ulici (je poměrně úzká). Možná přijde i prezident se svou ochrankou, pro tento účel nepochybně posílenou. Blíží se totiž termín prezidentské volby. V Maislově ulici a v okolí vznikne tak obrovská tlačenice, že neonacisté, anarchisté ani policajti nebudou mít žádnou šanci.

Kdyby „mladí národní demokraté“ měli dost fištrónu, vyslali by do centra jen jakýsi potěmkinský oddíl, a pak by ve stínu této akce obsadili Strakovku, Sněmovní a Pražský hrad, kde zbudou určitě jen portýři (portýři se nepotřebují účastnit soutěží politické krásy) a provedli státní převrat. Naštěstí je jich na to příliš málo.

Znepokojivé na celé věci je vlastně jen jedno: demonstrace zcela bezvýznamného extremistického uspořádání s nulovou veřejnou podporou je pozoruhodná jen mírou své drzosti. K tomu, aby se jí zabránilo, by měli za normálních okolností stačit tři magistrátní úředníci a stovka dobře vycvičených policistů. Díky okolnostem ne zcela normálním se z okrajové záležitosti stává Problém. Mnoho lidí má dojem, že musí zasáhnout – a mnoha z nich, hlavně těm, co nemají politické ambice, je těžko se divit. Problém je v neschopnosti státních, resp. municipálních orgánů.

Na základě této neschopnosti se vytváří národní jednota, která ve skutečnosti vůbec žádnou národní jednotou není. Jejím základem je falešná solidarita nad nicotnou politickou akcí, s níž si pouze pár ouřadů neví rady. Vzniká docela falešný dojem, že když jde do tuhého (přitom do žádného tuhého nejde), dokáží se dohodnout ti, kteří se jinak vůbec dohodnout nedokážou (a je velmi dobře, že se dohodnout nedokážou, protože to, na čem by se dohodnout dokázali, by musela nutně být buď nicotnost, nebo lumpárna).

Přitom v naší společnosti existují skutečné problémy. Například radar v Brdech. Je to pars pro toto: jak se postavíme k nebezpečí islámského terorismu a probouzejícího se ruského imperialismu. Tady jer skutečný problém, tady se rozhoduje o osudu naší země na dlouhá léta dopředu. Dokážeme být vůbec vůči někomu loajální, nebo nám jde jen o to, někam zalézt a počkat si, až se nepohoda přežene, ve falešné naději, že se nám díky tomu vyhne? V této věci je česká společnost osudově rozdělena, přičemž většina podporuje stanovisko komunistů a pacifistů (užitečných idiotů, jak by řekl Lenin). To je věc, pro kterou stojí vyjít do ulic, demonstrovat, a když to jinak nepůjde a když budeme napadeni, případně se i poprat, pane prezidente a páni poslanci!

28. října 2007