Václav Klaus, krása a demokracie

President Klaus svádí (naposled ve včerejší Mladé frontě Dnes) úporný zápas s architektem Kaplickým o podstatu demokracie. Zápas kongeniální jeho boji za správné pochopení globálního oteplování.

Základní problém podle něho je, zda rozhodování o věcech veřejných (a tedy i o „blobu“ na Letné) přísluší „odborníkům“ (demokraticky nezvoleným rozhodovatelům, jako za totáče), nebo zda se má odehrávat v rámci standardních (jakkoli v realitě nedokonalých) mechanismů, při nichž rozhodují ti, co mají mandát voličstva. Prezident odlišuje rozhodování odborné poroty o návrhu a rozhodování o realizaci stavby financované z kapes daňových poplatníků (dřív se říkalo pracujících).

Je tu ovšem jeden problém: když jsme volili své zastupitele, dali jsme jim mandát, aby za nás rozhodovali o tom, co je šikovné, úsporné, vhodné. Nikoli o tom, co je hezké a co pasuje do panoramatu Prahy. To samozřejmě neznamená, že by naši zastupitelé v čele s tím Nejvyšším neměli právo mít svůj názor na to, co je hezké a co ne – jenže ten názor neváží o nic víc než názor obyčejného nezvoleného čičmundy. Zde platí přímá demokracie.

Proto je třeba oddělit dvě věci: za prvé to, zda je stavba navržena a umístěna tak, aby plnila svůj účel veliké knihovny. O tom jsou kompetentní se vyjádřit odborníci, a na základě jejich dobrozdání, protože jde o věc racionálně uchopitelnou, pak rozhodnou naši zvolení představitelé.

Pokud jde o to, co je hezké, co pasuje do panoramatu, a co není ani hezké, ani nepasuje, v tom jsme kompetentní každý jednotlivě; i zde platí jakási odbornost – člověk obeznámený s architekturou, jejími dějinami a přítomností, může líp odhadnout, co jako hezké přetrvá a co ne – může se ovšem taky mýlit. Člověk neobeznámený se může mýlit o to víc.

O věcech krásy – stejně jako o věcech pravdy – se nedá hlasovat. Krása i pravda jsou nezávislé na našem hlasování. Pokud o nich budeme hlasovat, staneme se velmi pravděpodobně za pár let směšnými (možná ale, že nám nezáleží na tom, co bude za pár let).

Proto jediné, co lze doporučit našim zastupitelům (i tomu Nejvyššímu) je jistá tolerance. Papež Julius II. musel být nesmírně tolerantní člověk, když trpěl Michelangelovi jeho divoké nápady. A vida – vyplatilo se.

Ostatně voličský lid není blbý: a pokud se jeho volený představitel proviní tím, že bude strkat svůj všetečný nos do věcí, do kterých mu nic není, odrazí se to v jeho preferencích.

Všimněte si, že jsem nikoho nejmenoval.

lidovky.cz 23. října 2007