Znovuzrození Brežněvovy doktríny

Předseda ČSSD Paroubek napadl Václava Klause z to, že zastává v zahraničí názory, které nejsou v souladu se stanoviskem vlády. V souvislosti s poslední zahraničně politickou iniciativou pana Paroubka a ČSSD to připomíná maďarské přísloví: máš velkou hlavu, řekla sova vrabci.

Předseda ČSSD tvrdě a cílevědomě provozuje vlastní, na České republice a jejích státních orgánech nezávislou zahraniční politiku. Zatím nejvýraznějším příkladem je „Setkání lídrů socialistických stran Střední Evropy“, které se uskutečnilo v Praze minulý čtvrtek a pátek. Tématem bylo společné stanovisko k evropské integraci a způsob zajišťování evropské bezpečnosti obecně.

Účast byla reprezentativní: tón udávali předseda německé SPD Beck (SPD je vládní stranou) a rakouský spolkový kancléř Gusenbauer. Nechyběl samozřejmě Paroubkův přítel a slovenský premiér (chce se mi skoro napsat vládce) Fico. V druhé řadě asistovali předseda polského Svazu demokratické levice Olejniczak (strana je v krizi, posledních voleb se účastnila ve volební koalici, která dostala 11%, přičemž např. nekorunovaná hlava polské levice exprezident Kwasniewski má např. na otázku protiraketové základny jiný názor) a člen vedení slovinské (rovněž opoziční a nepříliš silné) sociální demokracie. Jakousi nepříjemnost organizátorovi způsobil místopředseda maďarské MSZP a maďarský ministr obrany Imre Szekeres, který se nepřipojil ke společnému prohlášení ohledně raketové obrany s tím, že maďarští socialisté respektují a chápou stanoviska svých středoevropských kolegů, nicméně o celé záležitosti je ještě třeba jednat mj. i s ohledem na to, že teroristické nebezpečí opravdu existuje. Je to samozřejmě jen dílčí neúspěch, blok Německo – Rakousko – ČR – Slovensko je sám o sobě úctyhodný a vicepremiér Vondra nemá pravdu, když se ho pokouší bagatelizovat jako „divadélko“.

x x x

Ze setkání vzešly dva dokumenty: první se zabývá potřebou další integrace EU jako globálně působící síly, usilující o vytvoření nové sociální Evropy a podporující mír v mezinárodních vztazích 21. století. Byla to vlastně jen jakási dělostřelecká příprava k tomu druhému, o nějž Beckovi, Gusenbauerovi a Paroubkovi šlo. Má košatý název „Za novou politiku uvolňování napětí – ne dalším závodům ve zbrojení“ a nikoli náhodou připomíná titulky z (Rudého) Práva někdy před třiceti lety.

V dokumentu, který v plném textu najdete zde, se konstatuje, že Evropa po „skoncování s bipolárním systémem“ žije v hlubokém míru a bezpečí. Tuto situaci je třeba prohlubovat, ne ohrožovat. Bezpečnosti v Evropě lze dosáhnout jedině v rámci evropské a transatlantické aliance a ve spolupráci s Ruskem (to jsou zjevně tři pilíře evropské bezpečnosti). Všechny strategické otázky je nutné konzultovat na této úrovni, a takovou otázkou je i otázka nového obranného systému, jehož část má být umístěna v Evropě. Při posuzování takových záležitostí se musí zohlednit „kromě bezpečnostních požadavků a technické proveditelnosti“ také „dopad na proces odzbrojení“. Proto rozhodnutí o rozmístění systému nesmí být učiněno jednostranně nebo dvoustranně, jde totiž o problém ovlivňující bezpečnost celé Evropy. Signatáři vyzývají EU, USA a Radu NATO-Rusko, aby zahájily další seriozní konzultace o otázce raketové obrany. A prohlášení končí pateticky: V Evropě už žádné nové rakety nechceme!

Potud prohlášení. Nechme stranou, že jde o nepřímou, ale výraznou podporu šéfů exekutivy dvou států (Gusenbauer, Fico) pro opozici v sousedním demokratickém státě. To je sice postup ne zcela standardní, ale z hlediska celkové problematičnosti „Prohlášení“ je to jen maličkost.

Nedorozumění je zřejmě dáno historicky: zatímco páni Gusenbauer a Beck žili v letech 1948-1989 v jakémsi bipolárním systému, byli jsme my kolonií komunistického Ruska. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se pro nás nerozvalil žádný bipolární systém, ale ruský koloniální systém. Rozvalil se ovšem jen částečně a výsledkem byla a je v ruských politických elitách nostalgie a frustrace, kterou oba pánové jistě znají ze svých zemí po roce 1918.

Prohlášení vzbuzuje falešnou iluzi, že Evropa prožívá období hlubokého bezpečí, které je třeba ještě prohloubit dalšími odzbrojovacími iniciativami v nové fázi uvolňování napětí. Ve skutečnosti je ohrožena islámským terorismem a nebývalou závislostí na dodávkách energetických surovin s Ruska.

To, že je Rusko součástí evropského bezpečnostního systému, kdežto NATO samo o sobě vlastně nestojí ani za zmínku, nám nikdo předem neřekl ani když jsme vstupovali do NATO, ani když jsme vstupovali do EU. Možná bychom si to byli rozmyslili. Prohlášení beze všeho akceptuje právo Ruska mluvit do otázek národní bezpečnosti ČR a dává mu vlastně právo veta.

Zajištění naší národní bezpečnosti nemůže podle prohlášení být jen naší záležitostí, případně záležitostí dohody s naším spojencem v rámci stávajícího bezpečnostního systému (NATO), nýbrž jen celé Evropy včetně státu, který nejenže není součástí toho systému, ale na obranu před nímž byl kdysi tento systém vytvořen. Přitom kromě bezpečnostních požadavků je třeba zohlednit také „dopad na proces odzbrojování“. Z čehož plyne: když jde o tak velkou věc jako je odzbrojování, musí jít všechny bezpečnostní ohledy stranou.

Jednání na úrovni EU – USA – Rada NATO-Rusko o problémech, týkajících se naší národní bezpečnosti, by zjevně mělo být jakousi permanentní mnichovskou konferencí. Ovšemže jsme součástí EU, ale jednat se bude v Bruselu. Pustí nás aspoň do předsálí, jako v Mnichově?

V textu se samozřejmě hovoří jen o „intenzivních konzultacích“. Je to stejně pokrytecké, jako když se u nás Paroubek ohání referendem. Závěr prohlášení hovoří jednoznačně: „V Evropě už žádné nové rakety nechceme.“

x x x

A teď jakési shrnutí. Aby bylo jasno: základní problém není americká základna. Základní problém je, zda EU a NATO dá Rusku placet spolurozhodovat v otázkách naší národní bezpečnosti.

Ruské úmysly jsou zjevné: chce si vydobýt právo mluvit do záležitostí „blízkého pohraničí“ (svých bývalých kolonií), a když to jen trochu půjde, získat je zpátky pod svou kontrolu. Dnešní Rusko přitom není slabší než to brežněvovské: je o hodně efektivnější a akceschopnější a drží Evropu v šachu nejen vojensky, ale taky hospodářsky.

Proto je třeba zdůraznit: za prvé: v této situaci se zrodilo (zatím jen v kruzích evropských socialistů) něco, co nápadně připomíná Brežněvovu doktrínu omezené svrchovanosti. Rozdíl je jen v tom, že tenkrát ji vyhlásilo komunistické Rusko, kdežto teď ji Rusům ze servility nabízí protistrana. A za druhé: záležitost se základnou je plně v kompetenci legitimní české vlády. Ta by o ní samozřejmě měla hovořit s partnery a se sousedy, stejně jako o ní mluvit v EU a v NATO. Není důvodů vyhýbat se rozhovorům s Moskvou. To vše ostatně vláda dělá. Pokud se však nakonec rozhodne stavbu základny umožnit, je to záležitost její a záležitost USA.

Zároveň je škoda, že si dosud nezajistila nějakou korektnější formou takovou podporu, jakou si teď opatřil Paroubek. Proč to neudělala, ví Bůh. Nemělo by to snad být tak těžké.

A rozhodně by měla chtít nějaké vysvětlení od spolkové vlády SRN, od rakouské vlády a požádat o stanovisko CDU/CSU a ÖVP.

Pokud to, co se stalo, budeme bagatelizovat jako „divadýlko“, mohli bychom se totiž velmi brzy divit.

15. září 2007