Nadstranický kandidát znamená katastrofu

Václav Klaus musel udělat nějakou chybu, že se proti němu tak snadno vytvořila společná fronta sociálních demokratů, lidovců a zelených. Zřejmě přecenil váhu veřejných sympatií pro prezidentskou volbu a příliš dával najevo své pohrdání koaliční vládou všeobecně a menšími koaličními partnery zvlášť.

Vznikla situace, která není zcela nová: jakási opozice v koalici. Klaus ji měl ve své první vládě od počátku. Jsou tu ale rozdíly: není už premiérem a v koalici panuje trochu jiná atmosféra. Jeho vztahy s Topolánkem nejsou ideální. Na druhé straně Miroslav Kalousek, v minulosti personifikace lidoveckého kverulantství, se může přetrhnout loajalitou. Může to být tím, že vláda je už tak vratká a slabá – přesto je to jakési novum.

Primátor Bém straší: v případě Klausova neúspěchu vláda končí. Zatím se nezdá, že by Topolánek připisoval rozdílnosti názorů na to, kdo má být prezidentem, takový význam. Je v klidu možná i proto, že to nebezpečí zatím nepovažuje za velké a bezprostřední. Má pravdu?

Vytvořila se jakási pestrá protiklausovská opozice: kromě zmíněných stran v ní jako podstatná součást figurují i komunisté, ačkoli se je jejich partneři snaží pokud možno upozadit: bez nich to nepůjde. Hledání společného kandidáta v této situaci znamená hledání společného jmenovatele pro několik čísel, z nichž jedno je prvočíslo. Nabízejí se dvě možnosti: buď bude dělitel právě to prvočíslo (což v našem příměru znamená shodu na komunistickém kandidátovi). To je velmi nepravděpodobné. Druhá možnost – a zde se politická aritmetika výrazně liší od té obyčejné – je, že společným jmenovatelem bude nula. Tj. nepolitický kandidát: herec, zpěvák, šoumen, známý sportovec, učenec. Poslední se těší v české společnosti největší autoritě (lidé nějak tuší, že takový člověk je z dlouhodobého hlediska přece jen užitečnější než ti ostatní). Padlo jméno prezidenta ČAV Pačese, berme je jako jakýsi model či vzor.

Volbě „nepolitika“ nahrává i další věc: česká veřejnost, infikovaná intelektuály havlovského tylu, je přesvědčená o tom, že čím vyšší politická funkce, tím méně je vhodné, aby ji zastával politik.

Veřejnost se ovšem mýlí. Miroslav Kalousek před časem trefně poznamenal, že „nadstranický“ prezident bude ve skutečnosti „pod“ stranami. Představme si člověka bez jakýchkoli politických zkušeností (kromě těch, jichž nabyl v tahanicích s předlistopadovými komunistickými papaláši o hladký průběh své vědecké dráhy), jak se teď neohroženě žene za kariérou docela jiné povahy v situaci, kdy je česká společnost rozpolcená a prolezlá nenávistí a kdy svět kolem nás už zase začíná být pořádně nebezpečný. Bez komunistické podpory se neobejde. Aby na Hradě vydržel aspoň měsíc, bude potřebovat směs ignorance a nezřízené, zaslepené ctižádosti.

V českých moderních dějinách máme jeden případ „nepolitického“ kandidáta ve vypjaté situaci. V roce 1935 kandidoval proti E. Benešovi prof. Bohumil Němec. Jenže za prvé, Němcovi nebyl svět politiky (a to normální, stranické, relativně civilizované politiky) docela cizí, vyrůstal v něm a příležitostně se politicky angažoval. A za druhé, Němec svou kandidaturu nakonec stáhl.

Český prezident nemá sice příliš velké pravomoci – není však docela bezmocný a Klaus sám to ve svém prvním období názorně předvedl. Může např. významně ovlivnit složení Ústavního soudu, který hraje ve vratké české demokracii čas od času významnou, rozhodující úlohu. A za druhé, může ovlivňovat zahraniční politiku, buď tak, že účinně hází vládě klacky pod nohy, když chce udělat něco rozumného, nebo jí výrazně pomáhá, když se odhodlá k nějaké nemravnosti.

Žijeme ve světě příliš nebezpečném na to, abychom si mohli ve vedoucí funkci dovolit člověka, jehož jedinou výbavou je dobrá vůle, nevědomost o tom, co ho čeká, a veliká ctižádostivost. Obávám se sice, že pokud se Václav Klaus coby prezident dostane pod opravdu silný vnitropolitický a zahraničně politický tlak (např. srovnatelný s tím, pod jakým byl dvakrát ve svém životě prezident Beneš), selže. Jsem si však naprosto jist, že selže tzv. nadstranický, nepolitický prezident. Bylo by tedy rozumné dát přednost jakési slabé naději před jistotou propasti.

8. září 2007