indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

16.7. -21.7.2007

ARCHIV

Co zbylo z Listopadu

V současné době prožíváme nejhlubší a nejnebezpečnější politickou krizi v krátkých dějinách ČR. Jejím nejzřetelnějším příznakem je významný vzestup politické váhy KSČM, ale tím se samozřejmě nevyčerpává. Odehrává se v té nejnevhodnější, krajně neurovnané mezinárodní situaci: Rusko se vrací ke své tradiční velmocenské politice; islamistické a jihoamerické emancipační hnutí se sice obrací proti celé euroatlantické civilizaci, ale současně může budit iluzi, že Evropa se vykroutí, pokud nechá na holičkách USA.

Když se o problémech neblahého polistopadového vývoje uvažuje, většinou hledáme ten okamžik, kdy a kde se stala ta osudová chyba. Ta metoda nás svádí k tomu, abychom resuscitovali politické projekty, s nimiž jsme kdysi neuspěli. Jakkoli na takové kritice může hodně být, odvádíme tak pozornost od svých vlastních selhání, které je třeba do uvažování také spoluzahrnout.

Proto bych chtěl nabídnout jiný pohled: co se všechno od prvních měsíců po převratu – nepozorovatelně a k horšímu – změnilo. Jakousi bilanci, pokud možno oproštěnou od alibismu.

Především je třeba říci: v prvních měsících a letech po Listopadu se podařilo vybudovat právní základ pro demokratickou politiku, založenou na právech a svobodách jednotlivce, a pro svobodu kritiky. Ustavil se pluralitní politický systém, postavený na tradičních pravicových a levicových politických stranách (ODS, ČSSD). Bez velkých otřesů jsme přešli od státem řízeného hospodářství ruského typu ke svobodnému podnikání soukromých subjektů (tento systém funguje a prosperita roste rok od roku, démonizovaný rok 1996 znamenal jen provozní zádrhel, který se podařilo překonat). Odbourání nefunkční federace proběhlo na východoevropské poměry neuvěřitelně klidným způsobem a nenarušilo podstatně česko-slovenské vztahy. To všechno bylo spojeno s množstvím chyb a nepřekonaných problémů. Ale je to něco, z čeho žijeme ještě dnes. Dědictví Listopadu, které dokážeme plně docenit až ve chvíli, kdy o ně přijdeme.

To, co dnes zažíváme, je vrcholná etapa eroze tohoto dědictví. Mezi stranami, které tvoří pilíř polistopadového politického systému (ODS a ČSSD), zuří nesmiřitelný konflikt, který má čím dál tím méně společného s politikou a čím dál tím víc vzbuzuje dojem, že jediným řešením je puč nebo občanská válka (viz Paroubkův slavný projev bezprostředně po volbách; bylo by nespravedlivé dělat z Paroubka jediného viníka tohoto stavu). Komunisté se stali rozhodující složkou politického spektra, jazýčkem na vahách, bez nichž je obtížné se obejít. ČSSD se k nim významně přiblížila, Špidlův pokus o emancipaci neuspěl. Sociálně demokratické představy o svobodě soukromého podnikání, svobodě projevu, náznaky rekonstrukce česko-slovenské jednoty z mocenských důvodů, nenápadná problematizace naší příslušnosti k Západu v rýsujících se konfliktech jsou znepokojivé signály rozkladu. Prezident v některých věcech rezonuje s ČSSD. ODS je rozštěpená, a to ze zcela zásadních důvodů, a bojí se přiznat si to. KDU-ČSL se zmítá ve smrtelných křečích, přičemž její odúmrť bude mít osudové následky pro český politický systém.

Základní problém je tento: aby politika neměla charakter prologu k občanské válce jinými prostředky, je potřeba dobré vůle a konsensu ve společnosti. Na rozdíl od dneška bylo bezprostředně po Listopadu v české společnosti dobré vůle nepřeberně. Dobrá vůle je ovšem věc velmi pomíjivá, pokud není opřena o jakési dorozumění v ideách. Ideje, na nichž stavíme, jsou víceméně směsí emancipačních mindráků z minulého století. Základem je rozjívený středoevropský nacionalismus 19. století, obohacený o bolševická rezidua (benešovská syntéza socialismu a demokracie). Z tohoto hlediska je budování demokracie v ČR stavěním domu na písku. Vinu nesou intelektuální elity (ale dá se v našem případě, např. pokud jde o historiky, ochotně vytvářející na objednávku politická alibi vládnoucí garnituře, vůbec mluvit o nějaké „elitě“?). Proto se nám už dnes část z toho, čeho jsme po Listopadu nabyli, podařilo poztrácet, a jsme na nejlepší cestě poztrácet velmi rychle i zbytek.

Lidové noviny 23. července 2007