ARCHIV

Probuzení medvěda

Jakou váhu má odsouzení sovětské okupace z roku 1968 z úst ruského prezidenta Vladimíra Putina? Na to existuje celkem jednoduchý test. Je to jeho vztah k umístění amerického radaru v České republice.

Sovětská okupace Československa otevřeně popřela zdánlivou suverenitu naší země. Za slovy o bratrské pomoci bylo jen jedno suché sdělení, že žádná z provincií se nesmí stavět proti imperiální moskevské moci na zadní.

Kdyby chtěl nyní Putin dokázat, že to myslí s odsouzením okupace vážně, tak má právě nyní příležitost respektovat současnou státní suverenitu České republiky, která má právo si sama určit svoji bezpečnostní strategii a své spojence.

Jenže takový respekt tady z ruské strany prostě chybí. A ani tu nikdy nebyl. Česká republika ve své roli králíka osvobozeného z králíkárny mohla vstoupit do NATO jedině proto, že vysílený medvěd se v devadesátých letech musel prospat z komunistického deliria a neměl na to, aby hlídal „svoje“ malá zvířátka. Teď se už ovšem pár let probouzí, obhlíží rajon a zkouší obnovit aspoň část svého někdejšího vlivu a moci.

Když prezident Putin v pátek byť diplomatickým způsobem ale ve skutečnosti dost ostře vynadal Václavu Klausovi za pouhé jednání s Američany o umístění protiraketového radarového systému v Čechách, potřeboval nakonec dát najevo svůj civilizovaný a mírumilovný přístup k bývalému satelitu a tak zopakoval odsouzení okupace. Každý dospělý člověk ovšem ví, že takové prohlášení je jen součást taktiky a že Putina nic nestojí – pakliže z toho prohlášení ani nic víc vůči Čechům nevyvodí.

Bylo by zcela nesmyslné vědomě poškozovat vztahy s Ruskem, kdyby Rusko samo nemělo tendenci obnovovat koncepci tzv. blízkého zahraničí v němž má údajně nárok uplatňovat svůj politický vliv. Vzhledem ke konsolidaci ruských poměrů a utužení Putinovi osobní moci však tyto tendence budou zjevně narůstat a to, co je dneska ještě možné už za pět či deset let možné být nemusí. V životě i ve vysoké politické hře hraje podstatnou roli příležitost. Česká republika má nyní příležitost určit si sama svojí cestu a má navíc také příležitost přispět aspoň trochu k obnově polorozpadlé americko-evropské koalice proti nevyzpytatelným silám, které nás všechny potenciálně ohrožují. Celý problém budoucích desetiletí bude totiž nepochybně v dalším rozšíření a postupné privatizaci masového násilí (Fareed Zakaria), kdy mocná skupina fanatiků si bude moci pořídit jadernou zbraň.

Jestliže nyní této příležitosti k suverénnímu chování nevyužijeme, tak budeme mít dříve nebo později už pouze příležitost mlčet, jak nám to kdysi s bezbřehou arogancí poradil prezident Chirac. Do otroctví se často vchází branou vlastní zbabělosti.

Pavel Šafr