indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

23.4. - 30.4.2007

ARCHIV

Korespondence s panem Bobrakovem-Timoškinem

Dostal jsem od ruského bohemisty pana Alexandra Borakova-Timoškina, žijícího v Praze, na vědomí dopis, který jako reakci na můj článek „Spojenci za všechny peníze“ z 30. 4. t.r. poslal do Lidových novin. Předpokládám, že mi tím dává možnost jeho text a samozřejmě taky mou odpověď v Událostech zveřejnit.



Vážená redakce,


Reaguji na článek Bohumila Doležala, otištěný v LN ze dne 30.04 ohledně událostí v Estonsku. Bohužel, zdá se mi, že ani tento vážený komentátor nepochopil podstatu konfliktu kolem sochy rudoarmějce a sáhl po jednoduchému řešení – představit ho jako v podstatě roztržku mezi Estonskem a Ruskem. Domnívam se (a opírám svůj názor o svědectví četných očitých svědků událostí), že podstata konfliktu je jiná – jedná se o protest národnostní menšiny (Rusů v Estonsku) proti bezohlednosti většiny.

Přemístění pomníku, o které se zasadil nynější premiér Andrus Ansip (mimochodem v sovětském období instruktor OV Komunistické strany Sovětského svazu – zdatný to bojovník s ruskou okupací!), bylo namířeno přímo proti citům ruské menšiny, ale zapůsobilo jenom jako rozbuška. Problémů s diskriminací ruské menšiny je v Estonsku více, což bylo kritizováno mj. také mezinárodními organizacemi, jako jsou OSN anebo Amnesty International. Jedná se o diskriminaci v oblasti školství, postavení na trhu práce, a konec konců také o existenci tzv. „neobčanů“. Bohužel, pro odstranění této diskriminace Evropská Unie, které se dovolává v jiném kontextu pan Doležal, zatím udělala málo.

Ruskou menšinu v Estonsku tvoří více než 300 000 lidí, z nichž rabující mládež tvoří zanedbatelný zlomek (ostatně mezi výtržníky v Tallinnu dle údajů policie byla přiblížně třetina Estonci). Patří do ní lidé různých profesí, také akademici, třeba profesorka Tartuské univerzity Jelena Grigorjeva, která píše ve svém blogu : „Nejsme ruští občané. Jsme Rusové v Estonsku. Je to naše země, ve které jsme diskriminováni... Nechceme ani diskriminaci u sebe, ani tanky odjinud“. Stejný pohled mají další „Rusové v Estonsku“, s názory kterých měl jsem se možnost seznámit v posledních dnech.

Je mi smutno, že takový znalec specielně sudětoněmeckého problému, jako je pan Doležal, ve vzniklé situaci více vnímá velkohubá prohlášení Putinovy administrativy než skutečných problémy početné skupiny obyvatel EU, a sice etnických Rusů žijících v Estonsku. Ti také mají právo na ochranu svých práv, která je ostatně jedním z pilířů Evropské unie.

Jak je vidět, pohled na situaci v Estonsku jako na konflikt „beránka s vlkem“ se jeví nejen jako zjednodušující, ale i jako zkreslující (jako vlk se ostatně zachovala také estonská policie, která prokazatelně mlátila a zatýkala nejen viníky, ale i nevinné). Estonští Rusové nechtějí splynutí s Ruskem a jsou loajální občané své země. Bohužel, Váš komentátor háže všechny Rusy do jednoho pytle, což svědčí o nepochopení hloubky problému. A možná o něčem jiném, totiž o banální rusofobii, ale tady bych se velmi rád mýlil.


S pozdravem

Alexander Bobrakov-Timoškin, bohemista

Praha



Vážený pane,

Děkuji Vám za zaslání Vaší reakce na můj článek z Lidových novin. Předpokládám, že LN Váš text zveřejní. Využívám Však možnosti, kterou jste mi zasláním Vaší reakce poskytl, k tomu, abych na ni reagoval. Považoval bych za neslušné, kdybych přitom nedal svým čtenářům k dispozici také Váš text.

Moje základní námitka je, že problém pomníku v Tallinnu a problémy ruské menšiny v Estonsku spolu věcně vůbec nesouvisí a je třeba je ze zásadních důvodů držet odděleně. To se bohužel nestalo.

Problémy vztahů většiny a menšiny v jednom státě jsou vždycky a všude, a vždycky a všude je tomu tak, že aspoň část stížností menšiny je oprávněná. Žádná křivda by však neměla vést k tomu, aby si menšina nacházela nevěcné záminky k projevům nespokojenosti a aby se – přímo nebo nepřímo - dovolávala silného strýčka s velkým klackem.

Zároveň je třeba, aby aspoň v některých věcech měla i menšina pochopení pro cítění většiny. Píšete, že dnešní Rusové v Estonsku jsou loajálními občany estonského státu, neměl by to tedy být pro ně problém. Vojáci sovětského Ruska dvakrát po sobě v krátké době Estonsko okupovali: estonský stát, ne jen Estonce jako národ. Přiznám se, že bych byl velmi nervózní, kdyby dnes stál na Karlově náměstí v Praze pomník vojáka nacistického Wehrmachtu.

Tím, že pomník a pozůstatky padlých byly přemístěny na vojenský hřbitov, byl tento nepříjemný přídech odstraněn. Padlí si zaslouží úcty, protože bojovali proti Hitlerovu Německu. Nikdo nemůže chtít na Estoncích, aby je ctili za to, že se přitom zasadili, aby sovětské Rusko na mnoho let okupovalo jejich zemi. Dovoluji si upozornit, že řešení, jež zvolila estonská vláda, je o mnoho civilizovanější než to, které nezvolily české státní orgány v případě pozůstatků německých vojáků, padlých na území ČSR během druhé světové války. Několik tisíc je jich dosud nepohřbeno a některé nacionalistické české organizace dokonce požadovaly jejich odeslání do Německa.

Nepodsouvejte mi prosím něco, co jsem nenapsal. Tam kde mluvím o beránku a vlkovi, je jasné, že nemluvím o estonských občanech estonské a ruské národnosti, ale o Estonsku a Ruské federaci, která využila situaci k takové demonstraci síly, na niž jsem jako příslušník malého národa velmi citlivý.

Nakonec několik detailů: píšete o komunistické minulosti premiéra Ansipa. Takových případů máme i u nás řadu, dokonce ještě daleko výraznějších. A znám jeden nepřehlédnutelný stát, v jehož čele stojí bývalý důstojník KGB. Beru to s pokorou jako určitou daň za „sametovost“ pádu komunismu.

Pokud jde o samotnou demonstraci: rád věřím, že se na nepokojích podíleli i někteří Estonci, jen jsem velmi skeptický k tomu, zda se dá jejich počet přesně určit. Vycházím zase z naší domácí zkušenosti: jakmile se začne rabovat, přidají se ti, kterým nejde o ideu, ale jen o zlodějnu (a chuť krást je vlastnost tak říkajíc „mezinárodní“). Že policie mlátila a zatýkala i nevinné, je možné, naší policii se takové věci stávají pravidelně. Nedělá to snad ze zlé vůle, ale protože se zásahy proti organizovanému davovému násilí musí teprve za pochodu učit. To nic nemění na tom, že zásah jako takový byl oprávněný.

A konečně bych rád vyjasnil, jak je to s mou rusofobií. Nebojím se Rusů jako národa. Nebojím se ruské kultury. Nebojím se Ruska Anny Politkovské a Mstislava Rostropoviče. Ale bojím se, a to velmi, dnešního ruského státu, Ruska Vladimíra Putina. Pochopte to, prosím: prožil jsem skoro celý svůj život v ruské kolonii a chtěl bych aspoň umřít ve svobodné zemi.


S pozdravem

Bohumil Doležal

1. 5. 2007