ARCHIV

Zpráva o jedné diskusi

21. listopadu 2006 se konala v salonku restaurace Pelikán v Praze přednáška Wolfganga Egertera na téma „Německo-české vztahy dva roky po vstupu do EU: je všechno v pořádku?“ Přednášející je dlouholetý předseda Sudetoněmeckého sociálního a vzdělávacího institutu v Bad Kissingen. Angažoval se i v „celoněmecké“ politice, po připojení nových spolkových zemí byl nejprve státním tajemníkem, pak poradcem premiéra Vogela v Duryňsku. Přednášku spoluorganizovaly Sudetoněmecká informační kancelář a nadace Konráda Adenauera.

Wolfgang Egerter patří k umírněným sudetoněmeckým politikům. Když se na Sudetoněmecké radě projednávala Česko-německá deklarace, nehlasoval jako jediný proti. Ve své přednášce ovšem neskrýval rozčarování z toho, jak se česká politika staví k sudetoněmeckému problému a netajil se s pochybnostmi nad některými aspekty deklarace. To ale není důvod, proč píši tyto řádky.

Diskuse by nebyla nijak bouřlivá, v publiku převládali lidé vstřícně naladění. Vzruch do ní vnesl pouze přítomný zástupce německého velvyslanectví, kulturní atašé pan Valentin Gescher. Zřejmě cítil potřebu vyvážit Egerterovu kritiku něčím pozitivním, a tak mimo jiné prohlásil:

Za prvé, Němci si mohou vzít z Čechů příklad v tom, jak korektně a bez averzí snášejí příliv cizího (mj. i německého) kapitálu. V Německu je to podstatně horší.

Za druhé, Němci by si měli vzít z Čechů příklad v tom, jak se v otevřené diskusi vyrovnávají se stinnými stránkami své minulosti (mj. i s vyhnáním sudetských Němců). Němci se se svou nacistickou minulostí vyrovnávali obtížněji.

Pan atašé, jak vidno, zafungoval tak říkajíc jako zaříkávač hadů. S diplomatickou rutinou začal hasit virtuální požár raději ještě dříve, než vypukl.

Protože jeho vyjádření bylo na mne přece jen příliš velká síla, přihlásil jsem se do diskuse a řekl jsem zhruba toto:

Chápu, že pan atašé jako Němec a diplomat mluví tak, jak mluví. Já nejsem ani diplomat ani Němec, a mohu si tudíž dovolit otevřenější slova.

Český internet je už skoro deset let zahlcen nechutnými a sprostými poznámkami o tom, že český denní tisk (kromě Práva a Haló novin, ovšem) je ve špinavých rukách německých revanšistů a že většina českých novinářů pracuje v jejich mrzkém žoldu. Občas něco vyšplíchne i do psaných médií, hlavně těch, co jsem vyjmenoval.

České oficiózní vyrovnání s vyhnáním sudetských Němců je postaveno na dvou mimořádně nestydatých alibistických tezích: za prvé, nemáme se za co stydět, protože to tenkrát dělal každý. A za druhé, měli jsme dostatečnou příčinu (nacistický teror), která nás vyviňuje.

Nato se pan atašé vztyčil a prohlásil: tak tady to vidíte, to je to české otevřené stanovisko!

Řekl jsem mu, že mi jeho chvála sice lichotí, ale jednak ho musím upozornit, že vůbec nejsem reprezentativní případ, a jednak by mne ještě daleko víc těšilo, kdyby německá oficiální místa např. nevěcným vynášením fiktivních českých ctností nedávala – jistě nechtě – argumenty českým nacionalistům a neházela klacky pod nohy těm, kterým jde o opravdové vyrovnání s minulostí.

Tím naše debata skončila.

A závěr? Už mnohokrát jsem měl dojem (toho 21. listopadu naposled), že neexistuje zavilejší a lstivější nepřítel opravdového českého vyrovnání s minulostí, než německý politik, diplomat a intelektuál. Je to jistě paušální a nespravedlivé. Oni chtějí jen vyjít vstříc kritikům „německého revanšismu“, aby měli už konečně klid. Jako na vztek klid pořád není (viz soustavné polské protiněmecké běsnění). Jsou ve špatné situaci: už šedesát let si o ně celá Evropa (a bohužel i Spojené státy) pucují boty. Nemůžeme na nich chtít pomoc. Tento boj si musíme vybojovat sami. A nějak se to v záplavě palatismu nedaří. Je to naše vina. Taky moje. Nebyli jsme dost energičtí a vytrvalí.

3. prosince 2006