indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

30.10. - 3.11.2006

ARCHIV

Dejte Paroubkovi šanci

Václav Klaus zrušil dnešní schůzku s lídry parlamentních stran a rozhodl se pověřit sestavením vlády opět Mirka Topolánka. Stal se tak trochu obětí vlastní nepříliš domyšlené politiky. Předem totiž vtiskl jednání o sestavení vlády zcela jasný směr. Za prvé, do jaké míry by měla být duhová, odbornická, úřednická atp. Za druhé, jak by měl být časově vymezen její mandát. Bylo třeba vytvořit vládu, která by nebyla závislá na komunistických hlasech, a to i za tu cenu, že to bude vláda jenom „dočasná“.

Je těžké se zbavit dojmu, že mu při tom šlo vlastně jen o jedno: jak to zařídit, aby Paroubek nemusel dostat „svůj“ pokus. Zároveň nezbývalo než to navlíknout tak, aby s tím obětovaný víceméně sám souhlasil. Věcným důvodem je, že Paroubek hodlá sestavit vládu s podporou komunistů. Komunisté by se stali mohutným nástrojem k vydírání pravice. To je vynález Miloše Zemana, Zemanovi se ovšem nepodařilo jej realizovat a musel se spokojit s opoziční smlouvou. Paroubek jej má skoro na dosah ruky, potřebuje k tomu jen jednoho přeběhlíka. Prezidentův plán byl zároveň neproveditelný (Paroubek by musel být padlý na hlavu, kdyby na něj přistoupil) a politicky neblahý.

Především: argumentace s přeběhlíky je neupřímná: cožpak Topolánek, který dostal příležitost před Paroubkem, mohl uspět jinak než s pomocí nějakého přeběhlíka? Přeběhlictví není špatné jen zprava doleva, je špatné samo o sobě jako zpronevěra závazkům. A kulhá i argumentace s komunisty: těžko se zbavit podezření, že nevadí sami o sobě, ale jen jako nástroj vydírání. Navíc by Paroubkovi za normálních okolností jejich podpora neměla stačit.

Jsem přesvědčen, že Paroubek znamená pro nepevnou českou demokracii velké nebezpečí. Pokud však projeví protivná strana pevnost a odvahu, má všechny předpoklady dosáhnout toho, aby při svém pokusu ztroskotal. Na základě týchž pravidel, podle nichž dostal příležitost a ztroskotal už před ním Topolánek.

Logický postup je: nejprve dostane příležitost lídr nejsilnější strany. Stalo se. Pak přijde na řadu lídr druhé nejsilnější. Nemá zajištěnu většinu, stejně jako ji neměl jeho předchůdce, přestože jeho tábor je podstatně ukázněnější. Ústava tento podstup ovšem nevyžaduje: jenže k tomu, aby se postupovalo jinak, musejí být nějaké přesvědčivé důvody. Zatím jsme byli svědky pouhého chytračení, při němž účastníci (taky prezident) demagogicky vnášeli do technických pravidel politiky jakousi pokryteckou pseudomorálku. Přeběhlictví je nemravné, je třeba mu zabránit. Komunisté jsou nemravní, nesmějí dostat faktický podíl na moci. Přitom přeběhlictví u nás bují už takřka od převratu a s komunisty se v cestě k moci už pelešil kdekdo, rovněž od převratu.

Prezident nemá „dělat spravedlnost“, ale dbát na to, aby se dodržovala pravidla hry (tj. obrazně řečeno aby se např. nedávaly branky rukou). Paroubek by se neměl dostat k moci, protože není demokrat. Zabránit mu v tom ovšem mohou jen ti, kteří k tomu mají mandát, totiž poslanci. Podle všeho by na to měli mít, pokud selžou, je to i naše vina, nevolili jsme v červnu dobře.

Pokud prezident nechce respektovat tento rámec, fakticky velmi podstatně rozšiřuje své pravomoci (jeho úkolem není například kádrovat uchazeče o premiérský post). Kdyby si je v dnešním politickém přetahování via facti přivlastnil, bylo by to stejně špatné, jako kdyby vznikla Paroubkova menšinová vláda s podporou komunistů. Jen to zrovna teď není tak dobře vidět.

Mladá fronta Dnes 7. listopadu 2006