ARCHIV

Přízrak velké koalice

V slavnostním projevu u příležitosti státního svátku ČR připomenul prezident Klaus politikům, „že si občané naší země přejí, aby jednali konstruktivně a aby jejich politické soupeření nevedlo k nesmiřitelnému dělení společnosti. Že si přejí, aby došlo k vytvoření aspoň elementární shody demokratických stran nalevo i napravo od pomyslného středu politického spektra o možnosti sestavit vládu, nebo o nutnosti uspořádat nové volby.“

Klaus zcela v duchu české (tj. československé) politické tradice mluví k „politikům“ jako tribun lidu. Je to trochu komické, protože sám nevděčí za to, že byl do úřadu v nepřímé volbě vynesen, ani tak lidu jako politickým intrikám právě těch politiků, které teď mistruje. A bude jim vděčit i za dva roky při další volbě – bude-li ovšem za co.

Pokud jde o obsah prezidentova sdělení, poukazuje v podstatě na dvě řešení: buď na pravolevou vládu (velká koalice), nebo na předčasné volby. Předčasné volby ČSSD (za asistence komunistů) v podstatě blokuje a těžko se jí divit: jedná z hlediska svých „partikulárních zájmů“ a na rozdíl od pana prezidenta si myslím, že je to docela legitimní. V politice bývají obyčejně partikulární a všelidské zájmy všelijak smíchány dohromady: všelidské se prosazuje prostřednictvím partikulárního. (Pěkně se to dá dokumentovat na panu prezidentu samotném: nepochybuji o tom, že jeho iniciativy jsou neseny snahou o vyřešení nepříjemné politické krize a že přitom zároveň bere v úvahu své šance na znovuzvolení. Bylo by divné, kdyby to nedělal, nikdo soudný mu to nemůže vyčítat, nechápu jen proč to tak zarputile zatlouká).

Pan prezident tedy mluví o dvou řešeních, z nichž jedno je málo reálné. Nepochybně o tom ví. Jde tedy v první řadě a vlastně výlučně o velkou koalici, které se nynější vedení ODS v čele s Mirkem Topolánkem zuby nehty brání, a má k tomu velmi dobré důvody.

Situace po senátních volbách je přitom velké koalici, v níž by hrála prim ODS, příznivá. ODS potvrdila svou dominanci na politické scéně. ČSSD a ODS mají dohromady ústavní většinu v obou komorách parlamentu a mohou tedy uskutečnit to, o čem Klaus se Zemanem snili v době opoziční smlouvy: změnit volební zákon a ústavu a vyřadit menší strany z politické soutěže. Zároveň budou schopni zajistit dostatečnou většinu, potřebnou ke Klausovu znovuzvolení. V současné době disponuje jak ODS, tak ČSSD dostatečně funkční hlasovací mašinerií.

Velká koalice je ovšem v naší nynější situaci nebezpečný a zvrhlý projekt především s ohledem na povahu obou stran, které by ji měly vytvořit. Když se po druhé světové válce komunisté v ČSR drápali k moci, považovali za významné zajistit si pro sebe ve vládě kromě silových ministerstev ještě ministerstvo informací, které nepřímými, ale účinnými prostředky podvazovalo svobodu projevu. Ještě dříve si nejrůznější totalitní strany (nejen komunistické) pořizovaly vlastní úderné jednotky. Nynější plány ČSSD ukazují, oč jsou naši sociální demokraté umírněnější a demokratičtější: plánují (prozatím) jen vytvoření specializované advokátní kanceláře, která se bude věnovat popotahování nepohodlných novinářů, a výrazné posílení své bezpečnostní komise. I přes ten rozdíl jsou ovšem jejich plány slušně řečeno problematické a navazují na to, co strana předvedla a plánovala v době rudé stojedenáctky (přidejme ještě úsilí o obnovu státního monopolu zejména ve zdravotnictví). Některé z těchto nápadů by mohly být inspirativní i pro ODS – ta přece v minulosti projevovala dost často chuť přistřihnout křidýlka médiím, jen to dělala velmi neohrabaně a nikdy se jí to pořádně nepovedlo.

Nebezpečí velké koalice v současné době spočívá v tom, že obě strany k sobě přirostou tak říkajíc svými nemravnými stránkami a navzájem se v nich budou posilovat.

ODS se už pár let velmi pracně vybabrává z následků sarajevského atentátu. Zachránila si tenkrát život za tu cenu, že se proměnila ve sdružení politiků, kteří se dokázali shodnout jen na tom, že účel světí prostředky a jejich bezmezná oddanost svému předsedovi se projevila hlavně v slepém napodobování jeho stinných stránek (nafoukanost a arogance). Klausovy ambice plést se do řízení strany zjevně i dnes komplikují situaci těm, kteří by si to chtěli dělat po svém a líp. V ČSSD se kdysi shromáždila jakási druhá garnitura rodících se politiků – těch, které by v OF nechtěli, těch, kterým se tam nepodařilo prosadit a těch, kterým se tam nechtělo (pro ty poslední mám jisté pochopení). Ve straně se sdružili normalizační komunisté z nejnižších pater mocenského aparátu, osmašedesátníci, kteří po převratu nedostali od veřejnosti podporu, jakou by si byli představovali, a pár nadšenců, toužících navázat na lepší tradice ČSSD. Kontinuita s předúnorovou stranou byla minimální a spíš genealogická (dědeček paní doktorky Buzkové). Špidlův neúspěch ty poslední zbavil vlivu. V české politice všeobecně a v ČSSD zvlášť je chronický nedostatek schopných manažerů s přiměřenými ambicemi. ČSSD zato disponuje univerzálně použitelnými lidskými terminály, které jsou předem kompatibilní s jakoukoli řídící jednotkou (Sobotka, Tvrdík). Takové uspořádání přitahuje spíš než rozumné demokratické vedoucí politiky vyšinuté excentriky se zbytnělými vůdcovskými ambicemi. Miloš Zeman je klasickým příkladem, ale i spojení funkcionářů ODS a Václava Klause je podobného druhu. Když tak podivně uspořádaná strana o svého vůdce přijde, čekají ji strašné potíže a možná i záhuba.

Učinit z takovýchto organizací výlučný základ české politiky by se rovnalo kolektivní politické sebevraždě české společnosti. Navíc ODS by v ní tahala za kratší konec, protože Paroubek, jak už jednou prokázal, by využil nejbližší příležitosti, aby se partnera – konkurenta zbavil a spojil s s komunisty, ke kterým má ideově, i pokud jde o politické zájmy, podstatně blíže než k ODS.

Velká koalice by byla katastrofou pro Českou republiku. Byla by katastrofou i pro ODS, protože by ji uvázala na nespolehlivého partnera a posílila by její mnohé nedobré politické vlastnosti. A připravila by na dlouhou dobu i ČSSD o šanci, aby se z ní jednou stala normální evropská demokratická strana. Bohužel, vzhledem k tomu, že u nás všechno až na výjimky končí špatně, je právě tahle varianta ze všech nejpravděpodobnější.

29. října 2006