ARCHIV

Mouřenínova pomsta

To, že po volbách se idylický vztah mezi expředsedou ČSSD Zemanem a současným předsedou Paroubkem po volbách dramaticky promění, se dalo čekat.

Ukazuje se, že před volbami bylo domluveno jakési příměří, jednostranně výhodné pro Paroubka. Nejenže na rozdíl od svých předchůdců získal Zemanovu podporu (zejména díky „pragmatickému“ vztahu ke komunistům a omluvě za nepodařenou prezidentskou volbu): Zeman se dokonce na Ústecku zúčastnil předvolební kampaně ČSSD. Jeho přínos asi nebyl příliš veliký (připomínalo to trochu pověstný Buffalo-Billův cirkus), nicméně věc pro Paroubka podstatná byla, aby expředseda ze svého vysočinského doupěte nešířil během volební kampaně neklid mezi členstvem a voličstvem strany. To se povedlo na dvě stě procent: Zeman byl polichocen, že se opět ocitá na výsluní všeobecné pozornosti, a oslněn reflektory si nevšiml, jak se Paroubek zbavuje jednoho jeho příznivce za druhým.

Volby jsou teď za námi, Paroubek z nich vyšel posílen: jeho zápas s ODS skončil plichtou (ODS sice „zvítězila“, ale je to vítězství, za něž si nic nekoupí), což je pro ČSSD slušný úspěch. Mouřenín vykonal svou práci a Paroubek už ho k ničemu neopotřebuje. Naopak – ve své zjevné nepotřebnosti se znovu stává nebezpečným konkurentem.

Problémem lidí Zemanova psychického ustrojení je totiž velká a přitom nevymezená náročnost: na svém spojenci něco chce: neví sice přesně, co to je, jasné je jen, že je toho hodně a že to žádný spojenec nemůže splnit, aniž by se sám odepsal. Pocit, že zůstal na ocet (takový pocit není těžké u lidí Zemanova typu nabudit, a v tuto chvíli je navíc přesný) vede k eskalaci nároků. To všechno nemůže pochopitelně skončit jinak než konfliktem, což se právě stalo.

Abychom však Zemanovi nekřivdili – je pravděpodobné, že má k Paroubkově politice také věcné výhrady. Paroubek provádí i po volbách nevybíravou konfliktní politiku a dělá ji už příliš dlouho. Jediný pokus o jakési vstřícné jednání s ODS skončil podrazem a nabízí se otázka, nakolik ho vůbec myslil vážně. Spojení s komunisty chápe zjevně upřímněji, méně účelově, než by to dělal Zeman. Těžko se ubránit dojmu, že to Paroubek přehání – jak jinak si vysvětlit, že navzdory neobratné a chaotické Topolánkově politice má ODS v preferencích stále před ČSSD náskok, který by ve volbách stačil na skutečné vítězství!

Zeman cítí úbytek vlastní politické váhy. Proto Paroubkovi vyhlásil boj ještě předtím, než ji úplně ztratí. Otázka je, jaké má vůbec šance. Že by nějak výrazně ovlivnil komunální nebo senátní volby, není příliš pravděpodobné. Jsou rozptýlené po celé republice a velkou roli v nich hrají lokální zájmy. Zbývá otázka sto prvního poslance. Zbyl ještě Zemanovi někdo? Pokud ano, musí si svůj postoj před sebou i veřejností nějak „mravně“ zdůvodnit. Nejlepší důvod je: ČSSD ano, Paroubek ne. Z podstaty věci plyne, že takové stanovisko se dá lépe použít pro zdržení se při hlasování o Paroubkovi, než pro jakékoli hlasování o Topolánkovi.

Vzhledem k tomu, že u nás obyčejně nabývá vrchu horší nad špatným, dá se očekávat, že Zeman neobstojí. Přichází nová generace politiků – něco jako výměna podnikatelských garnitur v závěru Mannových Buddenbrooků. A tak není vyloučeno, že Zeman sehraje v této fázi své kariéry roli rytíře smutné postavy – tedy upřímně řečeno spíš smutnou postavu než rytíře.

Mladá fronta Dnes 27. září 2006