indexok_r2_c02.gif(2 kb)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

3.3. - 8.3.2003

ARCHIV

"otevřeno"

Přece jen bipolární svět?

Není tomu tak dávno, co jsem se v této rubrice pokoušel poukázat na to, že po rozpadu "bipolárního" světa musí dbát o bezpečnost mezinárodních vztahů silná, a vlastně nejsilnější mocnost. Je tedy přirozené, že úloha světového četníka, úloha pozitivní a nezastupitelná, připadla Spojeným státům. Světový četník, napsal jsem "určuje základ globálních vztahů a snaží se, nejde-li to jinak, tedy vlastním vojenským nasazením pacifikovat nebezpečný mocenský neklid tam, kde je to zapotřebí". Současná situace ukazuje, s jakými potížemi se musí vyrovnat první světová velmoc v této roli.

Potíže začaly už tím, že si musela určit strategický plán, podle něhož bude postupovat; jinak by její počínání bylo chaotické a poškodilo by nejen ji samu, ale i mezinárodní společenství. Spojené státy takový aktuální strategický plán neměly, ale po 11. září bylo Bushově administrativě jasné, že ho musí vypracovat. Stalo se tak v dokumentu nazvaném "Národní bezpečnostní strategie Spojených států". Tato strategie je založena na třech cílech, které mají americkou velmoc orientovat v zápase s akutními světovými hrozbami:

  1. hájit mír bojem proti teroristům a tyranům,
  2. zachovávat mír budováním dobrých vztahů mezi světovými mocnostmi,
  3. rozšiřovat mír prostřednictvím podpory svobodných a otevřených společností na každém kontinentu.

Vznikají ovšem problémy. Teroristé jsou těžko polapitelní, protože jsou rozptýleni a opírají se určité uzly, o "zločinné státy", které Bushova doktrína poměrně přesně charakterizuje: ve prospěch vládců plýtvají lidskými i přírodními zdroji, bez ohledu na mezinárodní právo ohrožují sousedy, pro své agresivní cíle se snaží o získání vyspělých technologií a zbraní hromadného ničení, "podporují terorismus…zavrhují základní lidské hodnoty a nenávidí Spojené státy a vše, za čím USA stojí a čemu věří".

Není třeba dokazovat, že v irácké krizi se světový četník drží svých tří strategických zásad až s přehnanou přísností a přesností. Zdržíme-li se předvídání, co vše přinese horká fáze tohoto konfliktu, můžeme takřka s jistotou říci, že dosavadní důkladný a pozvolný postup Spojených států vedl jak na diplomatickém poli, tak ve světovém veřejném mínění k značným neúspěchům. Amerika se snažila postupovat proti Iráku spolu s "budováním dobrých vztahů se světovými mocnostmi", z nichž kromě Velké Británie se ty hlavní (Francie, Německo, Rusko, Čína) proti ní spojily. Účinně přitom využívají Rady bezpečnosti OSN a zejména zbrojních inspektorů s jejich nikdy nekončící misí. Protiamerické spojenectví je podporováno vlnou světového "mírového hnutí", protiválečnou a protiamerickou psychózou, šířící se veřejným míněním všech kontinentů. Je to paradox: Spojené státy jsou označovány za imperialistickou, tyranskou velmoc, protože usilují o likvidaci jednoho z hlavních uzlů světového nebezpečí, iráckého režimu. Přitom to se vší pravděpodobností není taková likvidace jinak možná než vojenskými prostředky, válkou. A to mírotvorné síly a státy odmítají.

Mají k tomu výtečný prostředek. Kdo chce být škodolibý, nemusí příliš namáhat paměť. OSN a její orgány vznikly hlavně na základě mírového úsilí amerického prezidenta F. D. Roosevelta. Postupem doby se Rada bezpečnosti, její hlavní orgán, přeměnila v mocensko byrokratickou obludu, která už za studené války byla v důsledku práva veta svých stálých členů bezmocná. Bezmocnější než dnes, kdy se via facti stala protipólem Spojených států a přispěla k tomu, že vznikla jakási podivná, virtuální světová bipolárnost. V Radě bezpečnosti, organizační základně mírového hnutí Spojené státy usilují zajistit likvidací světově nebezpečného uzlu mír (bod 1 Bushovy doktríny) a zároveň budovat dobré vztahy se světovými mocnostmi (bod 2). Výsledky jsou tristní a zastaralá Rada bezpečnosti k tomu dosti přispívá.

Naše škodolibost může narůst, vzpomeneme-li roku 1981, kdy Izrael rozbombardoval iráckou jadernou elektrárnu v Osiraku, středisko vývoje irácké jaderné zbraně, a Rada bezpečnosti tento akt odsoudila - se souhlasem Spojených států. Ale nebyl to první preventivní úder (popřípadě ultimatum, které předcházelo hrozící vojenské akci). V roce 1967 Izrael, jehož fyzická existence byla tehdy nepochybně ohrožena, uskutečnil úspěšný preventivní úder proti obklopujícím jej arabským armádám (a Rada bezpečnosti tento izraelský útok neodsoudila). Ještě předtím, v roce 1962 John F. Kennedy zdůvodnil zcela jednoznačně ultimátum, jímž Spojené státy zabránily rozmístění sovětských raket na Kubě: "Nežijeme již ve světě, kde pouze až samotné použití zbraní představuje dostatečné zpochybnění národní bezpečnosti, aby bylo možné hovořit o největším nebezpečí. Jaderné zbraně jsou natolik ničivé a balistické rakety natolik rychlé, že jakýkoli vážnější vzrůst možnosti jejich užití či jakákoli náhlá změna v jejich rozmístění mohou být právem považovány za jednoznačnou hrozbu míru." Dnes, jak víme, jde rovněž o zbraně chemické a bakteriologické.

Pokud jde o Irák, je očividné, že patří mezi čelné uzly takového aktuálního nebezpečí, o němž hovořil J. F. Kennedy, a pochopitelné, že Spojené státy se cítí právě jím ohroženy. Ohrožení "světového četníka" je ohrožení mezinárodní stability a posléze světového míru. Virtuální bipolárnost se svou základnou v Radě bezpečnosti OSN může toto ohrožení podpořit - například dlouhodobým oddechovým časem, který Iráku poskytuje činnost zbrojních inspektorů. Pravda, přispělo by to k tomu, že budoucí vývoj bude neobyčejně zajímavý. Nebylo by však lepší, kdyby zajímavosti v irácké krizi ubylo a Západ byl v dnešní těžké době jednotný?

(Citace a parafráze jsou převzaty z Bulletinu Občanského institutu č. 137, obsahujícím text Joshua Moravchika "Bushův manifest")

E.M.