ARCHIV

"otevřeno"

Unie a Klaus globálně

V projevu před volbou, na jejímž základě se stal druhým prezidentem České republiky, vyjádřil Václav Klaus vůli využít vstupu do Evropské unie k přesnějšímu vymezení naší role v nynější Evropě a k novému pojetí našeho vlastenectví. Odmítl zužování vstupu do EU "pouze na spor o peníze a na dohadování se o výši těch či oněch dotací." Pokusme se, řekl,…definovat své skutečné a opravdové zájmy a soustřeďme se na jejich důslednou obhajobu." Zdá se, že Václav Klaus dobře vystihl podstatu věci, jenže teď půjde o to, jak bude on a s ním česká vláda postupovat v realitě a v konkrétních případech. Nebude to snadné ani pro vládu, ani pro prezidenta.

Vstupujeme totiž do úplně jiné Evropské unie, než jak jsme si ji představovali podle mediálních obrazů před půlrokem. Irácká krize nejenže rozštěpila Evropskou unii na dva bloky a způsobila nemalé problémy nově vstupujícím státům; ukázala rovněž, že Evropa se ocitá v hluboké mravní krizi, která postihuje rovněž základ západní kultury, vztah Spojených států a Evropy. Kdo není věštec, nedokáže sice předvídat vývoj v budoucnu, nicméně na základě dnešní situace vznikly četné problémy a není třeba pochybovat, že přibudou další.

Především se budou muset Václav Klaus a další čeští státníci vyrovnat s tím, že v samém středu Evropské unie vznikla osa Berlín-Paříž. Té je, jak se zdá, bližší Moskva než Washington, čemuž odpovídají pacifistická hesla, skrývající možná počátek imperiálních snah. I "vnitroevropsky" už zahřmělo učitelským ponaučením, které udělil Jacques Chirac nově vstupujícím státům, že si nesmějí dělat nárok na názory odlišné od "starých" členů Unie, tedy od Francie a Německa. Náš nový prezident se tak ujme úřadu v kritické době. V těchto dnech a týdnech se má Česká republika rozhodnout, zda bude v irácké krizi proti vůli Francie a Německa bezvýhradně podporovat Spojené státy, anebo zda se připojí k Německu a Francii, jak tomu nasvědčuje její dosavadní počínání.

Jde o věc velmi závažnou. Říká-li Václav Klaus, že otázku našeho vstupu do EU nelze zužovat na "spor o peníze a na dohadování se o výši těch či oněch dotací", pak to o této kardinální otázce platí dvojnásob. Podle údajného výroku předsedy Evropského parlamentu Coxe má být Evropská unie po hospodářské a politické stránce orientována proti Spojeným státům; z aktuálního dění je pak patrné, že taková orientace hrozí rozštěpením Západu na americkou a evropskou část. Postkomunistické státy, které mají vstoupit do Evropské unie, nepatří mezi stoupence této sebevražedné evropské koncepce. Přirozeně že ji nemohou změnit, nicméně z neurotického vystoupení francouzského prezidenta je vidět, že by ji mohly jistým způsobem ovlivnit.

Je otázka, zda se česká politická reprezentace odváží vystoupit proti evropskému antiamerickému pacifismu. S ohledem na nacionalismus, který je Václavu Klausovi vlastní, by se dalo očekávat, že se postaví proti snahám znevážit postkomunistické státy a že proamerická stanoviska české vlády (budou-li nějaká) podpoří. Jisté to není, ačkoli by to situace od českého státníka vyžadovala. Je k tomu zapotřebí odvahy a ani ta sama o sobě nestačí.

V době, kdy každý jednotlivý postkomunistický stát je pochopitelně při jednání s Evropskou unií o vstup nesmírně slabý a kdy se na straně Unie projevují autoritativní tendence, bylo by zapotřebí, aby postkomunistické země velmi úzce spolupracovaly. Spolupráce tohoto druhu, přesahující dalekosáhle rozsah i možnosti visegrádského spojenectví, by umožňovala precizněji formulovat vlastní stanoviska a účinněji se bránit proti pokusům o znevažování a kaceřování nových členů Evropské unie. Ještě před vstupem do Evropské unie by mohly postkomunistické státy, z nichž mnohé jsou na našem subkontinentu chápány jako Popelky, podstatně zvýšit svůj prestiž v celé Evropě. Jenže tím jsme dospěli k Achillově patě našeho nového prezidenta. Václav Klaus byl totiž v nedávné minulosti zapřísáhlým nepřítelem Visegrádu i jakékoli těsnější spolupráce postkomunistických zemí. To souvisí s jeho izolacionistickým nacionalismem, (mimo jiné: nacionalismus umožnil, aby ho při volbě prezidenta podpořili komunisté). Nyní by bylo zapotřebí, aby on i vláda usilovaly o takovou co nejtěsnější východoevropskou spolupráci, v níž nacionalistická stanoviska nevystačí.

Ještě před několika málo léty by se zdálo, že problémy Evropské unie sahají až daleko za horizont zahraniční politiky a české politiky vůbec. Dnes se přiblížily do naší důvěrné blízkosti dokonce problémy transatlantické a globální. To souvisí s nepřívětivou tvářností současného světa. Právě s ohledem na chorobnost dnešního světa by mohl český prezident sehrát významnou úlohu "mostu". Samozřejmě nikoli mostu mezi Západem a Východem a samozřejmě nikoli sám. Jde o to: zmíněná úzká spolupráce postkomunistických zemí, pokud k ní dojde, nemůže být orientována proti státům Unie. Státníci postkomunistických zemí (Václava Klause nevyjímaje) by se ovšem mohli jako určitý celek pokusit o zprostředkování mezi Evropskou unií a Spojenými státy, které v ně mají větší důvěru než v "starou Evropu". Pokud by pomohli zabránit rozštěpení euroamerické civilizace, splnili by tím důležitou historickou úlohu.

Nikdo z nás nemůže našemu novému prezidentovi vnucovat koncepci jeho vztahu k Evropské unii a k problémům, které s tímto vztahem souvisejí. Smíme však upozornit, že zmíněné globální problémy existují, jsou před námi a záleží jenom na státnících, jak si s nimi poradí.

E.M.