ARCHIV

"otevřeno"

Duše černobílá

"Ztracená duše národa" (na ČT2) je pořad dokonale vymyšlený a dokonale provedený. Těžko lze dokázat ničemnost komunistů lépe než líčením osudů jejich odpůrců, kteří po únoru 1948 skončili v kriminále. A právě tak dobře lze poukázat na letargii národa, který své elity nedbal a nechránil ji. Méně dokonalý je pořad z hlediska tzv. sledovanosti. Pořad zajímá ty, kteří tehdy trpěli nebo byli v blízkosti lidského utrpení. Vypovídá o hrůzné době hromaděním černých obrazů. To, pokud vím, nezajímá mladší generace - prosím Vás, vždyť to bylo tak dávno a celé je to pryč. Neprojevuje se v tom jakási chyba těch mladých?

Je to chyba. Ne však diváků, ale pořadu. To, co předvádí, je tragická výseč nepěkné doby, ale pouze výseč. Život šel dál a národ se řídil programem, který mu na počátku revoluce, v květnu a po květnu 1945, nabídly všechny politické strany, sdružené v tzv. Národní frontě. Základem tohoto programu byla aktivita, vyhnání cizinců ze země, spojenectví se Sovětským svazem a konfiskace majetku bohatých lidí. Tak vznikl československý socialismus, v němž si údajně byli všichni rovni. Revoluce však pokračovala úsilím komunistů získat veškerou moc ve státě. Jelikož se na lid obraceli s proklamacemi, v nichž žádali, aby je podporoval v úsilí dokončit to, co "zrádná reakce" znemožnila uskutečnit, měli velkou podporu veřejnosti. A samozřejmě - inteligence a mládeže. Obyvatelstvo po únoru 1948 buď komunisty podporovalo, nebo čekalo na další události. "Reakci" podporovala jen menšina. Hovořit o "duši národa", nota bene ztracené, je zavádějící.

Ohledně podpory veřejnosti to nebylo samozřejmě jednoduché. Byly tu statisíce lidí, kteří po únoru právě tak jako před únorem chodili do fabrik, ústavů a kanceláří. Rozhodně raději a dobrovolněji než do průvodů. Těch pořad předvádí tolik, že tím dospěl až na samu hranici překrucování minulosti. Minulost nebyly průvody, brigády a komunistické manifestace; s takovým zjednodušením se o ní pojednávat nedá.

Toto zjednodušení je patrné na šestém dílu pořadu, který je věnován pronásledování katolické církve, respektive některých jejích hodnostářů. Katolická církev se proti komunistům rozhodně a statečně bránila, to je pravda. Ale kromě katolické tu byly další křesťanské církve, i když menší a méně významné. Nejdůležitější z nich byla Českobratrská církev evangelická. A ta si na rozdíl od církve katolické nežila tak špatně. Její čelný představitel, významný teolog J. L. Hromádka spolupracoval s vládou a komunisty a předváděl, že mezi křesťanstvím a komunismem není zas tak velký rozdíl, oběma jde o lepší příští lidstva. Evangeličtí intelektuálové si vytvořili celou ideologii o tom, jak J. L. Hromádka drží nad celou církví ochranný politický deštník. To, že takovou pokleslost dávají k lepšímu i dnes, dokládá, jak zvláštní byla za vlády komunismu taková víra, které byla pokryta důvěrným spolupracovníkem komunistů.

Buď o takových věcech (a je mnoho dalších) autoři "Ztracené duše národa" nevědí, nebo jim nezapadají do koncepce. To vlastně v žádném případě. Oni si svou práci totiž zjednodušili tím, že se nestarají o historii. To ale nejde, vždyť poválečná doba byla velmi dramatická a složitá. Historie nemusí sloužit k tomu, aby se divákům předkládaly dějinné fresky, ale nabídne, co a jak lze ze změti událostí a osudů vybrat. Vybrat z úžasného množství událostí jen osobnosti, které tragicky trpěly, dokazovat tak, že komunisté byli zločinci a národ jim napomáhal - to není to pravé. I v těchto těžkých dobách národ pracoval, lidé se milovali, měli děti a starali se o ně, příbuzní se hádali, ale také slavili společně různá výročí. Nemyslím, že by to v pořadu o komunistické diktatuře muselo být, nicméně pokud autoři zapomenou na normální život, vytvoří něco, co je - nenormální.

EM