ARCHIV

"otevřeno"

Od rovnoprávnosti k posedlosti

Úsilí o to, aby určité etnikum bylo zrovnoprávněno nejen fakticky, ale i svým jménem, známe každý z případu Cikánů. Nechtěli, aby se jim tak říkalo, mají své pojmenování Rómové a většinová společnost to posléze - aspoň oficiálně - poměrně bez problémů přijala. Pochopila, že kdyby na nový název romského etnika nepřistoupila, Romy by urážela - a navíc v zahraničí by se to chápalo jako projev rasismu. V této jazykové oblasti jsou se vší pravděpodobností Češi mnohem víc nacionálně a rasově tolerantní než ve skutečnosti. Vztah k Rómům je toho dokladem.

To tedy znamená, že jazyk v případě našeho vztahu k Rómům je pokročilejší než realita, předbíhá ji. To se v politické rovině může stát, jinak však ve většině případů jazyk musí skutečnost dohánět. Éra globality jej zasypává enormním množstvím přejatých termínů (většinou z angličtiny): technika a mezinárodní obchod přinášejí dennodenně novinky, které musejí být pojmenovány, má-li uživatel chápat, oč jde. V obecné rovině se čeština s tou záplavou nových věcí docela slušně vyrovnává. Computeru říkáme bez uzardění počítač a telefonu do kapsy mobil, což nezní cize (viz takové starší výrazy jako mobilní majetek). Vstupujeme-li hlouběji do útrob těchto zázraků, je to už horší, nástupce psacího stroje, textový editor už jazyk počeštit nedokázal. A ještě méně jazykově zvládnutá jsou některá další odvětví života společnosti.

To je však běžný, dalo by se říci normální vývoj. Proti tomu existuje jistý druh používání či zneužívání jazyka k účelům, které se zdají patřičné - a nejsou.

To, o čem jsme úvodem hovořili, změna jména Cikánů na Rómy, je jen jeden z mnoha případů, kdy jde o zrovnoprávnění určité skupiny lidí i v jazyce. Emancipace, snaha o rovnoprávnost je významným motivem novotvarů, nových slov a označení. Takové změny v jazyce, které jsou výrazem emancipace národů či jiných lidských skupin, jdou neznatelně ruku v ruce se změnami v myšlení a chování obyvatelstva, se zvolna rostoucí tolerancí. V pořádku; je tu ovšem jisté nebezpečí, spočívající v tom, že emancipační hnutí dokážou hezky, líbivě a pokrokově překročit meze, které jim stanovuje realita. Jazyk je pak vystaven násilí. Nebo to snad není násilí, když feminismus úspěšně usiluje o zlikvidování české přípony -ová? Ta v současné době slouží především k snadné identifikaci osoby ženského pohlaví a její likvidací by byl (bude?) jazyk ochuzen.

Dá se snad namítnout, že hovořit v těchto případech o násilí je přehnané. Není. Spolu s tím jak se mezi liberální inteligencí šíří nevraživost k "jungmannovskému" charakteru našeho národa jako ke společenství lidí stejného jazyka (a dnes je módní tvrdit, že jsme měli vzniknout nějak jinak), opomíjí se, jak nesmírný je v současných stoletích a desetiletích význam jazyka pro společenskou komunikaci. Právě tento velký význam jazyka pro společenský provoz způsobil, že se jungmannovské pojetí prosadilo a že trvá. Násilí na jazyce není formální záležitost.

Když se objevila kritika televizního moderátora za to, že použil pro herce ve filmu výrazu černošský komik, může to pro ledaskoho znamenat jisté jazykové, ale nejen jazykové násilí. Proč máme při užití adjektiva černošský uvažovat o tom, zda je věcně odůvodněno? V daném případě navíc televizní hlasatel použil pojmu černošský komik dosti vhodně. Jsme pořád ještě zvyklí na bílé komiky (Charlie Chaplin, Vlasta Burian, Atkinson) a řekne-li se černošský komik, navozuje to podvědomě zvědavost. Je to něco v našich zeměpisných souřadnicích neobvyklého, nového. Ostatně pokud jde o černochy, je zřejmě naše veřejnost natolik poučená a televizně tolerantní, že kdyby vytušila v programu nebo i při jeho uvádění rasismus, hodně lidí by se ozvalo.

To platí pro televizní toleranci. V realitě je u nás ovšem xenofobie mnohem silnější než v televizi. Názor, že by bylo prospěšné a potřebné, aby se naše myšlení posunulo směrem k rasové a nacionální toleranci, je jistě oprávněný. Nutné změny v jazyce by měly zmíněný obtížný posun v našem myšlení doprovázet, rozhodně by jej však neměly předbíhat. Nevedlo by to k ničemu dobrému. Já například bych byl velmi nerad, kdybych byl donucen používat své myšlení k tomu, aby mne hlídalo, kdy správně použiji přídavné jméno černošský a kdy to udělat nesmím. Domníval bych se, že se páchá násilí i na mé osobě. A je to tak.

EM