ARCHIV

"otevřeno"

Co se můžeme dozvědět z ciziny

V současné době probíhá několik soudních sporů týkajících se navrácení majetků zkonfiskovaných v minulých desetiletích. Některé z nich došly až k mezinárodnímu soudnímu dvoru pro lidská práva ve Štrasburku a z nich patří kauzy manželů Gratzingerových a Poláčkových mezi nejvýznamnější. Jde o dva manželské páry, které emigrovaly "za totality" do Spojených států, v Československu za to byly odsouzeny a jejich majetek zkonfiskován. Získaly americké státní občanství (a tím ztratily české), což po listopadu 1989 nebránilo v jejich bývalé vlasti k jejich snadné rehabilitaci. Majetek jim však soudy odmítly vydat s odvoláním na to, že zákon č. 87/1991 Sb. dovoluje majetkovou restituci jen občanům české republiky. Oba manželské páry se cítily diskriminovány, odvolávaly se a svými odvoláními dospěly až k soudnímu dvoru ve Štrasburku.

Zajímavé jistě pro nás je, že mezinárodní soudní dvůr obě odvolání zamítl, a to s výslovným odůvodněním, že rozsudky českých soudů v této věci nemohou být chápány jako diskriminace. Neméně zajímavá však je okolnost, že tento verdikt vyřkl velký sedmnáctičlenný senát, čímž toto rozhodnutí získalo zásadní význam: je to základní precedens, na jehož základě budou zamítnuty rovněž příští obdobné stížnosti.

Dokonce i v řadách českého obyvatelstva mohou existovat podivíni, jimž se bude zdát výrok štrasburského soudního dvora navýsost nespravedlivý. Jak by také ne! České restituční zákonodárství počítá pouze s navrácením majetku českým státním příslušníkům, a to jen tenkrát, byl-li tento majetek zkonfiskován po 25. únoru 1948. Celkem jde o neobyčejně velkou diskriminaci tisíců lidí. Lze v tomto rozsahu českého restitučního zákonodárství vidět příčinu, proč se soud pro lidská práva rozhodl tuto diskriminaci ponechat tak, jak je?

Jistě. Ale musíme si být vědomi - podobně jako štrasburští soudcové, o tom jsem přesvědčen - dvou souvislostí.

Na první upozorňuje Manfred Gratzl v citovaném článku. Celá záležitost se týká rovněž sudetských Němců. Podle československého zákona č. 243/1992 Sb. mají i oni nárok na restituci zemědělských pozemků, pokud po roce 1948 získali československou státní příslušnost a byli českými občany k 31. lednu 1996. Kdyby byl štrasburský soud rozhodl v odvolání manželů Gratzingerových a Poláčkových v jejich prospěch (to znamená, že navracení majetku se děje bez ohledu na státní příslušnost jen českým státním občanům), vztahovalo by se to i na zákon č. 243/1992 Sb., a podstatně tak podpořilo eventuální nároky sudetských Němců.

A druhou souvislost - a o té je také užitečné nepochybovat - lze spatřovat v otázce vstupu do Evropské unie. Evropa nás prostě chce, ale bez zbytečných potíží a na nějaké nadbytečné morální a právní principy se neohlíží. Svědčí o tom hlavně nedávná zpráva Evropské komise, která prostě vzala na vědomí Benešovy dekrety včetně zdůraznění, že amnestijní zákon č. 115/1946 Sb. (sloužil k omilostnění těch, kteří trýznili a zabíjeli sudetské Němce), byl docela v pořádku. Ostatně i přiznání, že české restituční zákony mají diskriminační charakter (a to nepochybně mají), by mohlo v Evropě vyvolat nežádoucí potíže.

Čtu si z článku Dušana Třeštíka o říjnovém státním svátku ("Svátek s kterým nevíme, co si počít") v Lidových novinách 26. října vzletnou pasáž o Evropě a ta se toho týká víc než autor tuší:

"Evropa se prostě staví na svých vlastních dějinách, svých ideách a svých hodnotách. A ty jsou a budou čím dál tím víc odlišné od těch, které vládnou za Atlantikem."

Čtu to a přistihl jsem se, že mám chuť emigrovat. Za Atlantik. Škoda že nejsem mladší…

EM