Bludný kruh „demokratického socialismu“

Téma tohoto příspěvku je vývoj socialistické a komunistické ideologie v české společnosti až po „socialismus s lidskou tváří“, nosnou ideologii komunistických elit v roce 1968.

V letech 1945 se ČSR postupně propadala do pozice ruské kolonie. Rusko prodělalo po roce 1917 radikální proces obnovy: jeho nejvýznamnější součástí bylo nahrazení ortodoxního křesťanství romantickou evropskou radikální utopií, marxismem. Ta se nyní, ovšem v upravené podobě (tzv. marxismus-leninismus) stala novým státním náboženstvím ruského impéria. Rusko pak prošlo extenzívním hospodářským rozvojem, který byl ovšem provázen další barbarizací ruské společnosti, přičemž protagonisté tohoto procesu vědomě nebo nevědomě navazovali na ty nejtemnější ruské tradice. Nová ideologie však byla v meziválečné době atraktivní i pro mnoho lidí na Západě (a ČSR tehdy ještě patřila k evropskému Západu).

Zvláštní na tomto procesu kolonizace ČSR ruským komunistickým impériem je to, že se česká společnost nacházela ve stádiu jakési podivné otupělosti - odtud dojem, jakoby ruské jho přijímala v podstatě dobrovolně. Jako důvody možno uvést zklamání ze Západu (způsobené chováním Anglie a Francie v době mnichovské krize), zklamání z demokracie ( zhroucení ČSR pod Hitlerovým tlakem bylo připisováno slabosti demokracie), slovanské sympatie (ti, kteří měli s Ruskem nějaké zkušenosti - např. Havlíček a Masaryk - před Ruskem varovali, ve vyhrocených situacích byli ovšem často ochotni na tato varování zapomenout) a konečně česká slabost pro sociální demagogii (česká společnost se koncem 18. a začátkem 19. století rekonstruovala z chudších vrstev obyvatelstva země, odtud její plebejský charakter).

Produktem této frustrace byla pak ideologie nekomunistické levice třetí republiky, jak ji formuloval nejprve prezident Beneš a posléze i prominentní intelektuálové typu Václava Černého a Ferdinanda Peroutky. Tato ideologie vychází z kritiky „buržoazní demokracie“, hovoří o tom, že musí být rozšířena i do oblasti hospodářské a sociální a oplodnit se přitom myšlenkami „socialismu“ (rozuměj ruského komunismu). „Kolektivistický“ i „individualistický“ socialismus mají společný cíl, totiž beztřídní společnost, liší se jen prostředky. Český národ je povolán provést tuto syntézu komunismu a demokracie. Prominentní čeští politici a intelektuálové sdíleli tehdy přesvědčení, že Rusové musí tento experiment tolerovat, protože je i v jejich zájmu. Důsledkem přijetí této ideologie bylo dobrovolné a přitom drastické omezení demokracie a nekontrolovaný růst moci KSČ ještě před únorem 1948.

Čeští komunisté se formálně hlásili k „specificky československé cestě k socialismu“. Z ní se však záhy stala pouhá fráze. Po uchopení moci v roce 1948 zavedli nelítostný teror, provázený zvláštní ideologií, jejímiž prameny byla ruská varianta marxismu, česká plebejská tradice, bojový atheismus a rudý šovinismus (nenávist k Německu as Němcům se zmírnila teprve po vytvoření tzv. NDR). Prostý občan byl postaven před otázku: buď přijmeš tuto pro tebe v mnoha ohledech příjemnou ideologii se všemi důsledky, které z ní vyplývají, nebo můžeš počítat s vážnými potížemi. Tato volba nebyla pro mnoho lidí příliš obtížná.

Významnou roli hrála před převratem a zvláště pak po něm zfanatizovaná mladá komunistická inteligence. Mladí lidé, kteří udávali své kolegy na univerzitách a vyháněli je z nich, psali štvavé články do komunistického tisku a požívali plody moci. Stávali se také snadno členy exkluzivních „výběrových organizací“ (jako například Svaz čs. spisovatelů), sloužících k ovládání kulturní scény a mohutné korupci. Neposlušnost znamenala ovšem rychlý pád do nejnižších pater společenského života - v nejlepších případech „k lopatě“. Tato nepříliš skrytá hrozba ještě posilovala atraktivnost nové ideologie. V této líhni se zrodila většina pozdějších „osmašedesátníků“.

Z tohoto hlediska bylo mimořádnou událostí i tak nedůsledné odmítnutí stalinismu, s jakým přišel v polovině padesátých let N. S. Chruščov. Tito mladí lidé se octli v prekérní situaci. Znamenala jisté vystřízlivění: společnost, a oni s ní, se začala rozpomínat na lepší domácí tradice. Současně se ovšem tito lidé snažili ponechat si ideologii, jen ji očistit, nalézt její zdravé jádro. Byl v tom jistý alibismus: vše, co jsme v minulosti dělali, jsme mysleli upřímně, byli jsme jen oklamáni a zneužiti. Odtud jejich vnitřní konflikty, jejich konflikty s komunistickým aparátem, vedené s jistou trochu hysterickou horlivostí, za níž se skrývala nepřiznaná vina. Jejich vidění světa bylo i nadále podivným způsobem deformováno: ruská koloniální říše byla pro ně „socialistickým táborem“, leninská ideologie „socialismem“, léta stalinské hrůzovlády prostě „obdobím kultu osobnosti“.

Jejich pokus o renovaci a ozvláštnění komunistické doktríny proběhl ve dvou fázích. Cílem bylo přizpůsobit ruskou ideologii domácím tradicím a zvyklostem; zároveň se pokoušeli ji tím zachránit, učinit ji věrohodnější.

V letech 1955-8 proběhla první etapa ideologické reformy. Zhmotnila se v požadavcích druhého sjezdu Svazu čs. spisovatelů a ještě zřetelněji opak v programu „literatury všedního dne“ ¹⁾, s nímž přišli mladí komunističtí literáti sdružení kolem svazového měsíčníku Květen. (Stalinistická apologetika měla být podle tohoto pojetí literaturou „svátečního dne“). Toto úsilí bylo v r. 1959 komunistickými ideology označeno za herezi, jeho protagonisté se většinou káli ²⁾.

Druhou etapou pak bylo období prvního všeobecného zhroucení komunistické ideologie v ČSR v letech 1962-7. Navodila je druhá vlna „destalinizace“ v SSSR (vyhlášená na 22. Sjezdu KSSS v r. 1961) a vleklá hospodářská krize v ČSR, vypuknuvší na počátku šedesátých let. Centrem obnovené komunistické ideologie (říkalo se jí „antidogmatismus“ - na rozdíl od „dogmatismu“, jak byla označována ortodoxní ruská komunismus) se stal Svaz čs. spisovatelů a jeho týdeník Literární noviny. Stranické vedení a stranický aparát tomuto proudu na počátku ponechaly víceméně volný prostor, záhy se ovšem začaly snažit prosadit opět ortodoxní komunistické myšlení. V tu chvíli byly ovšem už i stranické vedení a stranický aparát nakaženy reformní nemocí.

Jak vypadala ideologie „antidogmatismu“, či chcete-li „reformního komunismu“ ve své výchozí podobě z počátku šedesátých let? Jejím východiskem bylo bezpodmínečné přijetí „socialismu“: v rozděleném světě probíhá konflikt mezi ním a „kapitalismem“. Rozhodující událostí pro Čechy je „únorové vítězství“ v roce 1948, nastoupení cesty do komunistického ráje. Toto východisko nelze za žádnou cenu revidovat.

Po „odhalení kultu osobnosti“ (tj. když ruští komunističtí představitelé začali otevřeněji hovořit o stalinských zvěrstvech) musí být ovšem „diktatura proletariátu“, která se již přežila, nahrazena „všelidovým státem“. Přitom je třeba vracet se k pramenům marxistického myšlení - podle radikálnosti hlasatelů buď k Leninovi, nebo k Marxovi, nebo u těch nejodvážnějších k mladému Marxovi.

Cíl ovšem zůstává stále stejný - „vítězství nad „kapitalismem“ (tj. porážka demokratického Západu). Vysoký životní standard Západu provází odcizení a dehumanizace, a ty mohou být odstraněny jen pomocí humanistického náboje, který má v sobě socialismus.

Aby se to mohlo stát, je ovšem zapotřebí, aby se vytvořila v rámci „socialismu“ atmosféra myšlenkové svobody. Taky nutný ideologický boj s „buržoazní ideologií“ (vše, co stojí mimo komunistické myšlení) musí být veden formou dialogu. Při tom je možné se od Západu občas přiučit i něco užitečného - zejména v oblasti ekonomie, kybernetiky ap.) ³⁾

Stoupenci „reformní“ ideologie se postupně radikalizovali a pronikali i do komunistického aparátu. Tento vývoj vyvrcholil v otevřeném konfliktu během, čtvrtého sjezdu SČSS v létě 1967.

Sjezd znamenal jeden z nejrozhodnějších podnětů k prvnímu zhroucení komunistického režimu v ČSSR. V řadě radikálních příspěvků, které přednesli zejména spisovatelé Kundera, Kohout, Kliment, Hamšík, Liehm a Vaculík, se reformní ideologie pozoruhodně přibližuje nekomunistické socialistické ideologii z let 1945-8.

Spisovatelé hovořili o zvláštním postavení spisovatele, „kulturträgra“ ve společnosti; opět se ozval slogan „spisovatelé - svědomí národa“, jímž žil už druhý sjezd organizace v roce 1956.

Spisovatelé zdůrazňovali specifické poslání českého národa. Např. Milan Kundera na toto téma řekl: „V 19. Století žil náš národ na periférii světové historie. V tomto století žije však v samém, jejím středu... Celý příběh tohoto národa mezi demokracií, fašistickou porobou, stalinismem a socialismem... obsahuje v sobě všechno podstatné, co dělá 20. století 20. stoletím. To nám umožňuje klást možná podstatnější otázky, vytvářet možná smysluplnější mýty než ti, kteří touto anabází neprošli.“ ⁴⁾ V citátu se ozývá tatáž iluze o světodějné úloze českého národa, již sdíleli např. žurnalisté z Dneška v roce 1946.

Reformě komunističtí spisovatelé byli dále shodně se Zdeňkem Nejedlým přesvědčeni, že česká demokratická tradice ústí do „socialismu“. V nejotevřenějším ze sjezdových projevů Ludvík Vaculík mj. pravil (o první čs. republice): „Vždyť tím vznikl státní útvar, který přes svou nedokonalost přinesl vysokou demokracii v historické kategorii tehdy vznikajících režimů a který nenashromáždil v cítění a myšlení svých občanů žádnou významnou averzi k ideálům socialismu uskutečněným v druhé etapě státního vývoje (autor má na mysli období ruské nadvlády, bd). Kontinuita představy o státě sociálním se po válce proměnila přímo v program socialismu.“ ⁵⁾

Také krize, jakou prý představoval stalinismus, měla podle reformně komunistických intelektuálů pozitivní důsledek - znamenala totiž specifickou zkušenost. Podle Kundery byl stalinismus „dědicem velkého humanistického hnutí,, které si i uvnitř stalinské nemoci zachovalo mnoho původních postojů, myšlenek, hesel, slov a snů.“ ⁶⁾Vaculík je o hodně střízlivější, mluví o tom, že moc po únoru 1948 přitahovala jen zbabělce, hlupáky a darebáky - a kromě nich, říká, i „na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já.“ ⁷⁾ (Jak vidno, pan Vaculík byl k sobě velmi ohleduplný). Specifickou českou úlohou je podle něj nyní očistit a demokratizovat „socialismus“ (tj. ruský komunistický systém). Ani Vaculík pojem „socialismu“ neodmítá a hlouběji neanalyzuje, odmítá pouze jej ztotožnit s tehdejší mocenskou praxí. Proti tomu Pavel Kohout prohlásil: „Československo, země chytrých a tvořivých lidí, má jedinečnou a současně jedinou příležitost: aby tou specifickou (československou, bd) cestou byla socialistická svoboda ducha“ ⁸⁾. A A.J. Liehm hovoří o možném „vkladu této malé socialistické země do pokladnice oněch zatím nečetných zkušeností světa, jež potvrzují, že náš socialismus je jeho skutečně žádoucím příštím modelem.“ ⁹⁾

Jak vidíme, kruh se pomalu uzavírá: české myšlení se vrací zpátky k utopické představě syntézy komunismu ruského typu s demokracií - a mlčky se opět předpokládá benevolentní ruská asistence. Konečnou podobu najdeme v ideologii roku 1968, v „socialismu s lidskou tváří“. Je zajímavé, že jedním z těch, kteří ji formulovali v čisté podobě, byl nekomunista, český filosof Jan Patočka (viz různé eseje a studie z tohoto období, shrnuté v knížce „O smysl dneška“, jejíž sazba byla ovšem v r. 1969 rozmetána a vyšla v exilovém nakladatelství Rozmluvy v r. 1987. Následující citace jsou většinou z této publikace. Sem je ovšem třeba zahrnout i autorovu práci „Filosofie českých dějin“, uveřejněnou v 5. Čísle Sociologického časopisu z r. 1969).

Patočka rozvinul svou ideologii v rámci jakési široké dějinně filosofické koncepce. Území historických Čech je periferií Evropy, která ve významných dějinných obdobích usiluje stát se centrem evropského dění a většinou se jí to také daří. Českým přínosem je elementární demokratismus, jehož podstatou je myšlenka rovnosti, zasahující i do oblasti hospodářské a sociální. V době osvícenství byla původně jednotná společnost českých zemí rozštěpena - na jedné straně stálo původně zneprávněné venkovské obyvatelstvo, spojené s půdou, blízké malé buržoazii, a to rozvíjelo národně-jazykový program. Na druhé straně se octl zbytek původně jednotné společnosti. Z této skupiny přišel významný podnět v podobě sociálně utopických představ Bernarda Bolzana: koncept národa jako uskutečnění božího království na zemi, zprostředkovaného státem spravedlnosti a rovnosti. Byl to pokus o překonání nadpráví, které společnost trápí a štěpí ¹⁰⁾.

Odtud Patočka odvozuje vůdčí linii českých dějin: „Od dekretů Josefa II. k naší radikální demokracii (premarxističtí extremisté z roku 1848, bd), k vývoji po první i druhé válce i k našemu lednu (tj. lednovému plénu ÚV KSČ v r. 1968, bd) vede linie, v níž lze spatřovat stálé prohlubování téhož tématu.“ ¹¹⁾ Český elementární demokratismus činí dle Patočky naše vtělení do socialistického tábora (ruské koloniální říše, bd) „pochopitelné a důsledné“ ¹²⁾. Patočka zmiňuje i deziluzi stalinismu: my „jsme k socialismu, byť i ve stalinské verzi, šli na rozdíl od všech ostatních s celou duší“, a proto je i „rozchod se stalinskou formou něčím specifickým“. Po době „kultu osobnosti“ následuje „energické hledání a zahloubání do smyslu vlastního úsilí a podstaty ideje socialismu“, což je vlastně „cesta zpět k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka.“ ¹³⁾

A jak podle Patočky vypadá tento původní smysl socialismu dnes? „V soudobé situaci rozděleného světa, jehož jedna část deklaruje stále ještě princip individuálních svobod, kterým neodpovídá asociální skutečnost (svobodný západní svět, bd), a druhá (ruské koloniální impérium, bd) má na zřeteli velké strukturální proměny, jež vyžadují absolutní kolektivní disciplínu, zdál se prosvítat (v „socialismu s lidskou tváří“, bd) světlý bod možné syntézy, která by nebyla eklekticismem, nýbrž tvořivým řešením“. Jde o ideu, „která je zároveň výkladem naší celé existence od počátku našeho moderního národního bytí, příspěvkem ke snaze celého dnešního lidstva a indexem možné budoucnosti“ ¹⁴⁾. Tak jsme se opět v kruhu vrátili k myšlence syntézy „socialismu“ (tj. komunismu ruské provenience) a demokracie.

Tato falešná ideologie byla v srpnu 1968 definitivně popřena. Rusové k tomu účelu nasadili dva tisíce tanků a pět set tisíc vojáků. Ruskému „socialismu“ spadla kaťata. A to byl také neslavný konec mylné ideje „Socialismu s lidskou tváří“. Její přívrženci ji potichu opustili, a dnes už si většinou ani nepamatují, že ji kdysi hlásali.

(předneseno na Fóru „Ein Fanal der Freiheit 1968 - 30 Jahre Prager Frühling“ , pořádaném Nadací fy. Siemens 19. 5. 1998 v Berlíně.)