Češi a smíření ve střední Evropě

Budoucí integrace středoevropských postkomunistických států do společenství vyspělých evropských zemí předpokládá, že budou postupně odstraněny různé třecí plochy mezi nimi navzájem i mezi nimi a jejich západními sousedy. Ty třecí plochy jsou významné nejen proto, že nepříznivě ovlivňují mezinárodní vztahy, ale především pro svůj negativní vliv na psychiku národa, který je cítí a reflektuje. Způsob této reflexe může podstatně omezit schopnost kooperace a kompatibilitu příslušného státu s Evropou.

Chtěl bych ve svém příspěvku hovořit o problémech Čechů - to znamená o problémech a nezvládnutých chybách a vinách jejich minulosti, které zatěžují jejich vztahy se sousedy, s Němci, Poláky, Maďary a Slováky. Nemohu přitom vyloučit, že i tyto národy a státy mají velmi podobné problémy se svými sousedy, mj. i s Čechy; jsem však přesvědčen, že ve středoevropském společenství malých národů má každý začínat u sebe a mluvit o vlastních hříších. Jinak vzniká nebezpečí, že kritika, ať už oprávněná nebo neoprávněná, vyvolá u kritizovaného emoce a obranné reakce, které jsou vposledku zcela neproduktivní. Jsem přesvědčen, že tímto způsobem se může ve střední Evropě vyvinout velmi žádoucí dialog, jejž snad měl kdysi na mysli maďarský filosof István Bibó, když napsal: "Skutečná demokracie a skutečné smíření zavládnou mezi těmito národy teprve tehdy, když poprvé společně pojmenují své vlastní, vzájemné zpustnutí."

Západní veřejnost, západní fórum může v takovém rozhovoru hrát významnou roli. V minulosti hledaly malé středoevropské národy na Západě obvykle velkého strýčka s velkým klackem, který podpoří jejich nároky vůči sousedům. Dnes by měla vyspělá, pokročilá západní společenství představovat spíš neutrální, spravedlivé prostředí, jež je schopno posoudit problémy z odstupu a tak účinně přispívat k odbourávání konfliktů ve střední Evropě.

I.

Chtěl bych tu popsat politická jednání české společnosti, která vedla ke konfliktům se sousedy. Mé pojetí je k mým krajanům poměrně kritické - nemohu předstírat, že by takový přístup byl u nás obvyklý, nejsem však se svými názory v mé vlasti úplně izolován.

(1) Historické předpoklady: po zničení českého stavovského státu v 17. století postupně odumřely všechny jeho politické struktury. V důsledku toho neexistoval na konci osmnáctého století - na rozdíl od Poláků a Maďarů - český národ v politickém smyslu slova. Bylo tu jen české etnikum, obývající vnitřní oblasti zemí Svatováclavské koruny, sedláci a chudší vrstvy obyvatelstva v městech. V procesu rozvoje středoevropského nacionalismu, který iniciovali Němci, pak proběhla jakási rekonstrukce české společnosti. V druhé polovině devatenáctého století se Češi vyvinuli v politický národ v moderním slova smyslu, zůstalo tu však jakési poranění, jakási deformace. Mluví se u nás o českém plebejství a jsou pokusy vydávat je za demokratickou vlastnost. To je ovšem možné jen s velkou licencí.

Na jedné straně se vedoucím osobnostem českého politického "obrození" povedlo zakotvit českou politiku v demokratických a liberálních myšlenkách nové doby a rozvinout tradici kriticismu. Neváhali očistit českou historickou tradici od romantických falsifikací a svedli vítězný boj s antisemitismem v české společnosti. Na druhé straně soužití ve společném dějinném rámci (země Koruny České) s početnou německou komunitou (7 milionů Čechů, 3 miliony Němců) vedlo k hlubokému a eskalujícímu národnostnímu konfliktu, v němž se obě strany cítily být smrtelně ohroženy. Stresová situace, všeobecně sdílený pocit smrtelného ohrožení se pro Čechy stal zdrojem falešných nacionálních ideologií. V ranné fázi politického vývoje panovalo mezi českou inteligencí přesvědčení, že Češi a všeobecně všichni Slované jsou od počátku hluboce demokratičtí a to, k čemu se jiné národy musely namáhavě propracovávat, mají takříkajíc zapsáno v genech. Tato zvláštní ideologie neodolala náporu novější české historické vědy. Podstatně nebezpečnější byla moderní varianta české národní ideologie, spojená se vznikem Československé republiky v roce 1918. Československo bylo vytvořeno za podpory vítězných mocností a mělo tvořit část bezpečnostního systému, který byl naplánován Francií a namířen proti případnému německému nebezpečí. Odtud se odvinulo zvláštní české sebepojetí: Češi se začali považovat za baštu demokracie a západní civilizace ve středoevropské pustině. Zde je původ českého premiantství, které se posléze tak pěkně zhmotnilo v postavě ministerského předsedy Klause.

Tato ideologie měla jakési, ovšem velmi skrovné, věcné jádro. Českým politikům se podařilo navázat na poměrně pokročilou tradici liberální rakouské ústavnosti a přitom nechat stranou četné zpátečnické, reakční rysy staré monarchie. Pocit smrtelného ohrožení ze strany Němců a těch, kteří by chtěli obnovit Rakousko-Uhersko, vedl k takové národnostní politice, která podstatně omezila českou demokracii, oslabila a vnitřně ohrozila stát a znepřátelila Čechy se všemi sousedy. Po krátké, avšak krvavé epizodě německé okupace (1939 - 1945) se v české společnosti vzedmula mocná vlna revanše, jež proměnila problémy, které tu byly už předtím, v takřka neřešitelné. Tyto problémy byly pak v období ruské nadvlády překryty ledovým příkrovem, po zhroucení sovětského impéria však opět obživly a představují mocný zdroj neklidu v české společnosti.

(2) Česko-německý problém: Němci žili na historickém území českých zemí od 13. století. Jejich komunita během času sílila, teprve v 19. století se trend obrátil. Politická komunikace mezi oběma společenstvími se v této době stávala těžší a těžší, v posledních desetiletích existence Rakouska-Uherska byla prakticky nemožná. Československo bylo pak založeno jako národní stát Čechů a Slováků ("Čechoslováků"), ostatní národnostní skupiny, také 3 miliony Němců, platily za "menšiny". Nesměly se podílet na přípravě československé ústavy a československý prezident Masaryk je označil za "emigranty a kolonisty", to jest faktiocky za občany druhého řádu. Přičleňování německých oblastí do československého státu bylo provázeno nepokoji, které vyůstily v roce 1919 do krvavých střetnutí s československým vojskem: mezi německým civilním obyvatelstvem byly i oběti na životech.

Němci měli sice v ČSR individuální práva, nebyli však považováni za kolektivum a neměli jako národní skupina samosprávu. V druhé polovině 20. let se politická reprezentace Němců v ČSR rozdělila na dvě skupiny, větší z nich, tak zvaní aktivisté, se až do roku 1938 podíleli na vládních koalicích, nezastávali však ve vládách prvořadé funkce. Tato účast na vládě však nic podstatného na situaci německé "menšiny" v ČSR nezměnila. Ve třicátých letech, kdy hospodářská krize těžce postihla německé průmyslové obblasti ČSR a kdy se v sousedním Německu dostal k moci Hitler, rozvinulo se mezi Němci v ČSR silné emancipační hnutí, které se postupně dostalo pod přímý vliv nacistického Německa a jemuž se ve spolupráci s Hitlerem podařilo dosáhnout odtržení německých oblastí Čech a Moravy od Československa a jejich přičlenění k Německu. Po obnově ČSR v roce 1945 prosadila frustrovaná česká společnost radikální opatření: Němci v ČSR byli (až na málo výjimek) úplně vyvlastněni a připraveni o občanská práva (zneprávnění a oloupení bylo zakotveno v zákonných normách); pak byli násilně vysídleni do zničeného Německa. Vítězné mocnosti (Sovětské Rusko, USA a Velká Británie) toto vysídlení v Postupimi požehnaly. Tento již sám o sobě nemilosrdný akt násilí byl z české strany provázen mimořádně ohavnými masovými zločiny na bezbranném německém civilním obyvatelstvu. Poté zůstalo v zemi jen asi 200 tisíc Němců, část z nich emigrovala později do Německa, část byla počeštěna. Nynější stav německé menšiny v České republice obnáší asi 50 tisíc lidí.

Tyto události se posléze staly pro českou společnost jakousi noční můrou. Po převratu v roce 1989, když se otevřela možnost o této věci veřejně a svobodně mluvit, vznikaly v Česku fantastické sebeospravedlňující ideologie, například: to, co se tenkrát stalo, je z dnešního hlediska nespravedlivé, ale v tehdejším kontextu to bylo docela v pořádku. Každý zásadní odsudek vyhnání sudetských Němců znamená údajně falešný "presentismus" a všichni, kdož v ČR zastávají toto odsuzující stanovisko, jsou placení agenti Německa. Nereflektované špatné svědomí Čechů a nepřiznaný strach před německou odplatou je jedním z faktorů, jimiž lze např. vysvětlit poměrně nízkou veřejnou podporu vstupu ČR do NATO.

(3) Česko-polský problém: K historickým "Zemím Koruny České", které si Češi pro sebe nárokovali, patřilo i tzv. Rakouské Slezsko. Jeho východní část, Knížectví Těšínké, obývali převážně Poláci. Jak Češi, tak Poláci vznesli po první světové válce nárok na toto území. Češi odůvodnili svůj nárok státoprávně (území kdysi patřilo k českému státu), polské důvody měly přirozenoprávní charakter. Skutečným českým důvodem však bylo, že na tomto území byla tenkrát bohatá uhelná ložiska a že tímto územím vedla jediná železniční trať, spojující české země se slovenským územím. Bezprostředně po rozpadu habsburské monarchie Poláci po jednání se zástupci těšínských Čechů etnicky polskou část Těšínska obsadili. Několik měsíců později využila česká strana toho, že Polsko bylo zaměstnáno konfliktem s komunistickým Ruskem, a obsadila vojensky skoro celé sporné území. Toto malé válečné tažení vyvolalo rozhodné protesty vítězných mocností. Poté bylo sporné území rozděleno arbitráží Dohody, přičemž rozdělení bylo příznivější pro české zájmy. Tak se do ČSR dostalo asi 75 tisíc Poláků. Jedním z důsledků rozhodnutí Dohody bylo i rozdělení města Těšína - jižní předměstí s nádražím se dostalo do českých rukou. V důsledku konfliktu a českého postupu se podstatně zhoršily vztahy mezi ČSR a Polskem. Po podpisu Mnichovské smlouvy v roce 1938 Poláci území obsadili, po skončení druhé světové války se Čechům pod ruskou patronací podařilo obnovit poválečný stav. Odvetným akcím vůči polské menšině zabránil ruský a polský tlak.

Celý problém co do vážnosti nelze srovnávat s česko-německým problémem; přesto nemají Češi ani zde být na co pyšní.

(4) Česko-maďarský problém: Česká politická reprezentace byla v ČSR vždy dominantní politickou silou. Proto Češi nesou zodpovědnost i za způsob, jak se v ČSR jednalo s Maďary.

Po připojení slovenských území k novému státu v roce 1918 vyvstala otázka, jak má být vedena jižní hranice Slovenska. Území obývané Slováky nepředstavovalo v rámci historického Maďarského království nikdy správní jednotku. Zásahem českých politiků tu byla prosazena "strategiká" hranice (na jihu ji tvořila řeka Dunaj). Důvodem byl strach české politiky před maďarským revizionismem (tj. úsilím obnovit Maďarské království v jeho historických hranicích). Tak se do československého státu dostalo zhruba třičtvrtě milionu Maďarů. Byli tenkrát slovenští politici, kteří byli nakloněni tomu, dát přednost etnické hranici mezi Slováky a Maďary jako prozatímní demarkační linii - říkám to jen proto, aby byl zřetelnější český podíl na věci. První vídeňskou arbitráží v roce 1938 se etnicky maďarské oblasti vrátily k Maďarsku, po skončení války byl i tady obnoven stav z roku 1937. Zdejší Maďaři byli potrestáni stejně jako čeští Němci (vyvlastnění a zneprávnění), jen pokud jde o jejich vyhnání, byla česká politika neúspěšná - západní spojenci byli rozhodně proti. Místo toho se podařilo prosadit tzv. výměnu obyvatelstva (za každého Slováka z Maďarska, který se svobodně rozhodl pro repatriaci do ČSR, byl ze Slovenska násilně vysídlen jeden Maďar), stejně jako přechodné, ale časově neohraničené pracovní nasazení Maďarů ze Slovenska v českých oblastech (jenom část těchto lidí se mohla později vrátit). Až po komunistickém puči r. 1948 byla občanská práva Maďarů v ČSR (včetně práv vlastnických) formálně obnovena, samozřejmě jen v tom nepatrném rozsahu, který odpovídal zvyklostem ruského komunistického impéria, v němž se ČSR octla.

(5) Česko-slovenský problém: blízká příbuznost českého a slovenského jazyka i skutečnost, že v minulosti používalo mnoho Slováků češtinu jako spisovný jazyk, vedly Čechy k tomu, že Slováky považovali jen za větev českého národa. Utvoření slovenského politického národa v polovině 19. století vyvolalo proto v kruzích české inteligence rohořčení: Češi se cítili oslabeni a podvedeni. Slováci byli v Maďarsku zejména od konce minulého století po první světovou válku těžce utlačováni. Proto slovenská politická elita přijala v roce 1918 českou nabídku vytvořit společný stát. K tomu účelu vznikla fikce společného československého politického národa, který tvoří dvě větve, česká a slovenská, hovořící dvěma rovnocennými verzemi společného československého jazyka. Současně Češi Slovákům nezávazně slíbili samosprávu, jež se ale až do roku 1938 neuskutečnila. Faktická převaha české společnosti způsobila, že Slováci nebyli ve společném státě pojímáni jako rovnocenní partneři. Mimo jiné i proto se nepodařilo uvést v život utopickou fikci společného politického národa. Slovenské emancipační úsilí se zhmotnilo v politické straně. Teprve po Mnichovské dohodě (1938) dostali Slováci v rámci ČSR autonomii, v roce 1939 vytvořili s Hitlerovým souhlasem samostatný stát. V době války se komunistické a demokratické složky slovenské společnosti rozhodly obnovit spojenectví s Čechy, což se také po skončení války stalo. Nyní dostali Slováci v rámci ČSR rozsáhlou autonomii. Ideologie společného národa byla opuštěna. Emancipační úsilí Slováků bylo tehdy podporováno komunisty, kteří doufali, že si tak získají na Slovensku dobrou pozici. České nekomunistické strany se chovaly k slovernskému úsilí odmítavě a nepřátelsky. Snily o obnově "čechoslovakismu". Situace se dramaticky změnila po volbách v roce 1946. V těchto volbách řekla slovenská společnost (na rozdíl od české) své rozhodné Ne komunismu. Poté komunisté změnili důkladně svou politiku a pokoušeli se slovenskou autonomii co nejvíc omezit. V českých nekomunistických stranách nalezli ochotné a horlivé spojence. Společným úsilím se jim podařilo oslabit a paralyzovat nejvýznamnější slovenskou politickou stranu, Demokratickou stranu, ještě před komunistickým pučem v roce 1848. Po puči pak přišly na řadu i čeké nekomunistické strany. To je snad nejsmutnější kapitola historicky krátkého česko-slovenského soužití. Roli, již tehdy hrála česká politika, je těžké pojmenovat jinak než jako hanebnou.

III.

Jak vnímá tyto problémy dnešní česká společnost? Všeobecně se soudí, že česko-maďarský problém je vyřízen rozdělením ČSFR, že představuje dědictví, jež se nyní octlo zcela v rukou Slovenské republiky. Maďaři na Slovensku byli pro průměrného českého člověka vždycky něčím exotickým, čemu nerozuměl a o čem nechtěl nic vědět. Přesto přežívá jakýsi slabý, ale živý pocit maďarského nebezpečí, v němž se zrcadlí české špatné svědomí. Zjevné podceňování spolupráce s Maďarskem, které dával neustále najevo někdejší český ministerský předseda Klaus, lze vysvětlit i tímto způsobem.

Česko-polský problém je u nás považován všeobecně za regionální záležitost severní Moravy. O původu a průběhu konfliktu panuje úplná neinformovanost. V současné době nevzbuzuje situace polské menšiny v ČR žádná dramatická napětí v česko-polských vztazích, jež jsou ostatně v poslední době vysloveně dobré. Přesto u nás existovalo ještě před několika roky jakési všeobecné podceňování Polska jako údajně zaostalého souseda, a situace se změnila k lepšímu teprve poté, když Češi poznali, že nikoli ČR, nýbrž Polsko je pro Západ v naší oblasti partnerem číslo jedna.

Česko-slovenký problém je v současné době více živý, je nyní slovenskou vládou využíván v jistém slova smyslu z praktických důvodů. Toto využívání se však doposud odehrávalo spíše v oblasti ideologie a rétoriky. Češi byli rozdělením ČSFR frustrováni a uraženi způsobem obvyklým u protektorů (udělali jsme pro ně tolik dobrého, a oni se nám takhle odvděčili!), tento pocit ovládl po rozdělení i určité politické kruhy a vedl k pravým orgiím nevědomého šovinismu. Když dnes slovenský ministerský předseda tvrdí, že se v ČR vedla pomlouvačná kampaň proti Slovensku, musím bohužel připustit, že to není pouhá lež.

Jinak je tomu s česko-německým problémem. Obrovský rozsah "transferu" (miliony lidí, přinejmenším desetitisíce zavražděných, konfiskovaný majetek představuje sumu více než sto miliard DM) vyvolává v širokých vrstvách české společnosti stresovou situaci, hysterický strach z případných reparací (lidé nevidí faktickou irrealitu takového řešení) a z návratu vyhnaných (lidé nevidí, že masový návrat není z nejrůznějších důvodů představitelný). Tento strach vede k iracionálnímu jednání: česká politická reprezentace odmítla jednat bezprostředně s postiženými (tj. s organizacemi vyhnanců). Místo toho byla připravena česko-německá politická Deklarace, jež měla obsahovat mj. společné hodnocení minulosti. Po podpisu a odhlasování deklarace se ovšem ukázalo, že v rozhodující věci - v tom, zda deklarace odsuzuje vyhnání Němců jako celek nebo jen tzv. excesy (nelidské jednání během vyhnání) - česká a německé strana interpretuje text odlišně (Češi trvají na tom, že se jedná jen o odsouzení "excesů"). Tato frustrace a nepřiznaný pocit viny způsobuje, že česká společnost má vnitřní problémy s integrací do vyspělé Evropy (k níž patří nyní zcela neproblematicky i Německo).

IV.

Poslední otázkou je, jak politicky překonat nynější stav, to jest vlastní téma, které mi bylo uloženo ("en quoi la mémoire collective des Tchćques pourrait-elle primer la réconciliation sur la méfiance ou l´intolérance"). V posledních důsledcích se jedná o úlohu české politiky - měla by však být připravena širokou reflexí, rozhovorem, na němž se musí podílet odpovědní lidé a jehož výsledkem bude přesvědčení veřejnosti. Přiznat vlastní viny je jistě těžké; nejde však o sebemrskačské gesto, nýbrž o přirozený poznávací proces, který by měl vyústit do pravdivějšího sebepoznání české společnosti.

Tento proces by pak měl vést k formulaci veřejného a politicky reprezentativního stanoviska, které by obsahovalo politování nebo omluvu a bylo sděleno postiženým.

O případných dalších krocích by měla česká politická reprezentace jednat přímo s postiženými. Z tohoto rozhovoru vyplyne, co má být ještě dořešeno. Prakticky se jedná především

Abych byl docela upřímný, musím dodat, že se v těhto případech podle mého názoru může v zásadě jednat jen o "zmírnění následků některých křivd" a že odškodnění může být jen symblickým gestem smíření.

Předneseno na konferenci OCIPE „Kolektivní paměť evropských národů a výstavba Evropy“ v sídle Evropského parlamentu ve Štrasburku 29. ledna 1998